Školní léta

najdi si mě kterýkoli pátek
ten den budu šťastnější
mít volnost
a u krku povolený šátek
budu vysedávat u kostela na lavičce a jíst rohlík se sýrem
zaskočí mi kmín
i při dušení se v pátek budu schopna smát
že večer už nikam nemusím
-

matematika mi nikdy nešla - příliš nadoblačná
říkaly učitelky než mě vymazaly z kolektivu
příliš ukolébaná nechtěním - malé ambice
a tak té ubohé kdykoli rádi čerti pošlapou střevíce
do broskvových stěn jsem vnořila malou věstonickou Venuši
bílá mě neláká a ze štěstí ostatních mě často bolí uši

-

když kašleš na život tak u toho alespoň
nebuď sprostá
říkali kamarádi a já se málem vystřelila na beton
v zimě jak sněhulák - byla cesta
byla vyválená
hodili mě na bílou zem jakoby nic - lichotilo mi
že v očích bližních mě nemůže mráz bolet
i v zimě za krkem pot jak vyčpělý aceton
kde je má první láska
kdy čekat vzlet?
-

najdi si mě kterýkoli pátek
mám před sebou ještě jeden den kdy budu plynout bez obav
tehdy se Slunce s leskem potká na duhovce
a dáme si i trochu piva - dnes jsem tu celá tak mě bav!
každá hodina bez pohledů je malý velký svátek
den celý můj a zbytek týdne půjdu přemýšlet z kopce
-

všechny ty věci mě přesvědčí být zamčenou truhlou
ačkoli všechno vykřičet
jsem se kdysi učila
černý kabát
fialové žilky pod okem když klepeš zimou o kámen
rozhled akorát do kapes a dolů k nohám
knoflíky studené a okoralé rty zamítnou slova
mezi lidmi nahá se vší ostudou
kamkoli půjdu a chci jít - oni nebudou
nohy rozkmitané námahou jako z olova
snad jeden pátek pro mě naději do kůry tesá
možná že se mnozí zbytečně v dešti lámeme
kéž někdo pro mě plamen v dálce křesá
modlíme se a vzdycháme amen
dokud neusneme

víra jak dech se nadýmá a klesá
ptám se: jak moc pravděpodobné je
že tohle všechno zapomeneme?