Bytostný smutek, ale krásně a jemně podaný.

V téhle se místy ztrácím, trochu jakoby mi tam chybělo nějaké propojení... možná to jsou prostě momentky poskládané pohromadě?

Ale některá místa jsou hezká, zvlášť mě chytla za srdce tahle:

"i když něco bolí
může nádherně nést život kupředu
napečeš šátečky s marmeládou
vložíš chuť i když do těsta červená nestačí"

Až do poslední strofy jsem si myslela, že se jedná o stejné vlny, jako ty Puerovy. Hezká. Taky mě trochu děsí, jak se některé vlny opakují. Ale zas bez nich by to nebyl život.

Taky by to mohlo být o panické atace nebo úzkosti a bezmoci, kterou cítí člověk, když přihlíží, jak se to děje někomu blízkému - kdy to chce násilím "přervat na bílo".

Pokud by "šílení ptáci" bránily tomu se nadechnout, pak by mi dávala smysl i ta zobcová flétna, jako symbol naděje, jako terapeutický prostředek sloužící k zlepšení dechu.

Vlastně by se tam dala dosadit i jakákoliv jiná nemoc, nemusí být nutně psychického rázu, ale nějak tam vnímám takové náznaky... Každopádně díky, ty komentáře mě donutily se zamyslet víc do hloubky a nezůstat jen u pocitů a obrazů.

Puerův výklad mi dodal nový pohled na báseň, který by mě ani trochu nenapadl, a nevím, jestli jsem tenhle obraz ve svý hlavě chtěla. :D

Nicméně na mě to působí úplně jinak, zvlášť v kontextu zbytku básně. Šílení ptáci mi tam vnáší takovou hitchcockovskou atmosféru... Co tropí v jejích ústech - možná skrze ně pouští jejich vlastní šílenství dál? Jako bych až slyšela jejich skřeky ... Skoro mi to přijde jako metafora pro nějakou duševní poruchu. Nebo jiné vnitřní stíny, které se prodraly na povrch... epizodka "šílenství" po období klidu.

To jen tak co napadá mě, když tu hodně lidí psalo, že neví, co si pod tím představit. Může to být samozřejmě úplně jinak. Jinak ponurá mi přijde taky dost. Ale já (už) se temnoty nebojím.

LadyLoba: Já ani nevím, co by mělo znamenat to vyjít nebo nevyjít. Boří ledy, to je jediný co vím:)

puero: Já doufám, že nepíšu jen srdcobolné… byť převažují, zvlášť poslední roky. Spíš “hluboce odžité”, jinak žít neumím a tohle je ventil, jak to sama ustát. Mohla by to být kategorie “intimní”. Nebo “našlapuj opatrně”.

Neu: Tak už chápu, kde se nám nepotkal pohled na věc… zajímavé. Já mám studijní materiály nejradši:D A ráda čtu to, co mě zaujme, klidně pořád dokola. Hledám nové významy, hloubky. Ne nadarmo říkali, když jsem byla malá, že bych holýma rukama rozebrala tank. Prostě se v motorech hrabu ráda. Ale je fakt, že mnohdy taky záleží na mém aktuálním rozpoložení. Mám ráda obojí.

Mlčeti Zlato: Díky za vnesení tvého pohledu na věc…je to tak, nějak mi oproti dřív kouzlo okamžiku začíná připadat vlastně skvělý. Člověk si začíná uvědomovat, že některé věci se už nemusí opakovat…a o to víc si je dovolí užít.

Neu: Moc děkuju, to mě těší.

LadyLoba: Přesně tak. Děkuju

puero: Děkuju. Naštěstí je relativně pomalé… tak akorát, aby se to nezbortilo všechno najednou a nepohltilo to, co nemá. Ale pořád jsi mi nevysvětlil tu kategorii.

puero: Proč vlastní kategorii? Pro nezařaditelnost mých výplodů, nebo protože vše sama řadím do kategorie ostatní? Je to proto, že nechci spoilerovat, o čem to bude. :) Nevím, co by takovou leslieovku spojovalo, kromě autorky.

Zásluhy mu, myslím, neberu:) Vždyť je to už v názvu…kde je ten činitel. Ale možná, přes ten strach v první části, je rozpouštění aktivní proto, že tyhle ledovce nevědomky na jaro čekaly. Možná ve své podstatě nejsou ledovcema, jen se jim to po cestě nějak stalo… A bez ledoborce by ledy asi nepovolily, ale tání zastavit nejde (a nechce), ať už bude dál cokoliv…

Díky za milý komentář i zamyšlení.

Neu: Já myslím, že dlouhý je to naschvál. Forma odpovídá obsahu, dokresluje ho... já to třeba úplně celý četla dvakrát za sebou.

Milá... zvlášť ta část s metením, tam se nacházím...

První polovina úchvatná, v druhé mi malinko zakolísal rytmus. Ale celkově je moc dobrá, těžká, ale hezky napsaná. Nejvíc se mi líbí ten začátek. Přemýšlím nad tím názvem...

Krásně vystižený život, stárnutí, změny v čase... uff, ještě ji vstřebávám a ještě asi chvíli budu. Ta bezvýznamnost a malost lidské počínání v moři času...zastudila. Je vlastně krásná a depresivní zároveň. Zmizíme, jako ty stopy v písku...

A je zajímavá stylem, u kterého bych snad výjimečně nepoznala, že je tvůj. Ale líbí se mi, hezky plyne, jako moře, jako vlny... díky.

Yana: Psavec: Orionka: Miňko: LadyLoba: koiška: Dandy: Díky moc všem za přečtení a reakce...

To je super metafora, ten závěr je parádní. Ale pocit lehkosti a beztíže z ní nemám, spíš naopak. Pro mě je (nejen) o tom, jak jsme si jako děti mysleli, jak riskujeme těma našima hrama… a přitom největší risk a někdy zběsilá jízda bez drža je samotný dospělý život. Poznání, že zastavit to nemůžeš, ani když se zrovna řítíš z prudkého kopce a do očí ti šlehá vítr tak moc, že nevidíš. A jsme sakra dobří, že to zvládáme i když nezvládáme. A jo, nakonec je v tom i pořádná dávka odvahy a nutné důvěry, bez ní by to nebyl pořádný život. Dík:)

Homér: Nebo o tom když se zdráháš uvěřit zázraku vlastní schopnosti znovu důvěřovat, ale někde mezi řádky se to nejspíš děje.

Ale nelez do hor s neznámým člověkem je dobrý. Zatím moje oblíbená interpretace.