Splněný sen

Jdu pozdě večer spícím městem
všude kolem tma a chladno
- sama jsem dnešní noci hostem.
na mejdanu "ticho a prázdno".

Pouliční lampy rozmlácené
domy ve všech odstínech šedé
já pod kapuci bundy bavlněné.
snažím se schovat tváře bledé.

Když odněkud se postava vynoří
všechno je najednou rozjasněné;
od hlavy k patě celá rozhořím,
a srdíčko mi buší, poblázněné
(doufá, že jsi to ty…)

Slyším jen své kroky a tichý pláč.
Zas zklamaná jdu dál.
…Nač ty se trápíš, nač,
kam myslíš, že by se hnal?

Za doprovodu blesků a hromů
až v hlavě mi z toho duní
vítr zavane listy stromů
co smutným podzimem voní.

Najednou vidím tvou tvář
veselou a zároveň tesknou
Úsměv máš jak slunce zář,
tvé oči, dvě studánky, se lesknou
a odrážím se v nich já.
Obejmeš mne a tiskneš vášnivě
tvá náruč tak silný stisk má,
že dusím se v ní zdánlivě...

...ale tenhle pocit hřejivý
je pro mne víc, než vzduch.
"Chybělas mi", hlasem šeptavým
říkáš, jako bys byl duch!

Z ničeho nic tma jak v hrobu.
Byl to jen sen.
Sedím na posteli jakou dobu
a odmítám ten vjem.
Stále cítím dechu na tváři
slyším tlukot tvého srdce
vidím tě na mém polštáři...
...chci dotknout se tě přece!
Jak těžké je cítit tě všude kolem
a přitom nemít vedle sebe…
probrat se ze sna takhle honem
do opuštěné noci, temného nebe.

Ještě dlouho jen tak v peřinách
po tváři stékají mi slzy.
Je mi zima. Mám strach.
Dočkám se jednou?
...Snad brzy...