Matčin žal

Ruce staré zvrásčené
hladí látky složené,
košilku dětskou malou,
slzy z tváře stranou kanou.

„Maličký můj, synku, ach, maličký,
nedržím již více tvoje ručičky,
žal moje staré srdce v noci spíná
a na malém tvém těle černá voní hlína.

Nepřivedeš domů ženu krásnou,
nezažiješ dítěte hodinu spásnou.
Spinkej sladce, můj maličký,
v koutě stojí prázdné botičky.“

Vody z tváře proud když kane,
sucho v krku bývá samo slané,
svíce v sednici zář plane,
prádlo leží na podlaze, zanedbané.

„Synáčku můj maličký, jediný...“
Stojí chalupou už hodiny.
Zhasla života tvého malá svíce,
okna, dveře – na petlice.

„Synáčku můj, štěstí moje!“
Žal jak nemoc do pokoje,
křiví se ústa smutkem ženy,
kolem domu, kolem duše – stěny.

„Synáčku, volám tě, zas a zas!“
Kolem chalupy mine kroků čas.
Nepije a nejí její trpká duše
a srdce, co už jen pomalu buší.

Ticho, ach ticho po světnici,
nevidíš planout nocí svíci.
Ticho, až ticho přetěžké již,
na hrobě jen – druhý kříž.