Mluvila jsem s oblohou

Peklo neumí -

- o tvrdé lekci mluvit měkce
spálit jen špičku jazyka.



Řeklo:

Mnoho jich poznáš!
- básníky - světce,

leckdo sám v poušti
naříká.



Pak mluvila jsem s oblohou.



Mám -li být zřivá v moci citů,
kde úlomky srdcí

rozněžnit?





„Snad v chrámu ze zářících stalagmitů,
tam hlad se dá jíst

i vyžíznit.“



(Tak sedávám tu,
a tiše si přeji...)



Postav mi nad sny, prosím, stříšku,
řvu touhou

si něco vybájit!


„Ťukej si na čelo,
troufalý smíšku

- s oblohou verše vynajít.“



To nemůže každý, vždyť já vím.
Ale
- šustíš tu
jako dech člověka.


„Ve hvězdách blízko nám
chvíle


zní



- jsi vřelá, ač svět
tě polekal."



Mám hájit se či tiše hladit
- v mysli dva vzácné obrazy?

Občas se halit do náledí?
A nevnímat
omšelé rozkazy?


Stále jsou chvíle
s mrtvým dechem,

pak sním o svých hvězdách

nablízku.



„Zadrž!
Vždyť mrtvé snáz obrůstá mechem.


Vím jak moc ulpíváš na stisku.“


...

Ulpívám na stisku.
Až je mi stydno..

...

A dáš se mi tak,
až bolesti zatrne?
Až bolesti zatrne
a padne na dno?

Stydím se sama
ve snách příst.


„Jsi ještě dítě
- naivní, zmatené,
lehounce do černa
oděný list.

Už se ti stmívám - ještě chceš se mnou
tohle to číst?"



Já… budu teď přemýšlet
když se už ztrácíš.

Slyšet tvá slova - veliká čest!

Peklo již dlouho
sbíralo vážky

a hříchů jsem poznala víc, než šest





a život mne vyděsil

nejen dějem.



...




Však…

kdo by mne naučil bez porážky,
přecházet bolest úsměvem?