Černá je dobrá.

Bylo krásné ráno. Nadšeně jsme vyběhly z domu. Psí slečna se mnou smýkla po schodech tak, že jsem je bez ohledu na věk brala schody po dvou a obvyklou procházkovou trasu jsme prošly svižným tempem (spíš poklusem). Letmo jsem se pokochala nádhernými barvami podzimních stromů netušíc, že barvy nás jen tak neopustí.

Při návratu domů jsme musely překonat opravovanou silnici, prokašlat se dehtem zapáchající kouřovou clonou, s obratností kaskadéra přejít „plovoucí“ dřevěnou lávku a vyhledat pevnou půdu pod nohama. Byla jsem potěšená naší obratností a tak jsme v dobré náladě zamířily k domovu. Po chvíli jsem zaslechla tichoučké klapání, které postupně sílilo a rytmicky nás doprovázelo až k domovním dveřím, kde jsem s hrůzou odhalila původ zvuků. To už Čikina nekoordinovaně zvedala nožičky jako kankánová tanečnice, olizovala se, škrábala po čumáku a stepovala k bytu. Vypadala příšerně. Nohy měla obalené tuhnoucím asfaltem, na hlavě i po těle dokonalé maskovací šmouhy, jako by měla být nasazena do tajné vojenské mise, jedno načernalé ucho divně povislé a v očích zděšení.

Doma začal teprve ten pravý tanec. Holčička podupávala po podlaze a za doprovodu rytmického klapotu asfaltových tlapiček obratně uskakovala před hroudou másla, kterou jsem hodlala použít na odstranění nežádoucího maskování. Je to prý zaručený čistící prostředek. Po 20 minutách byla mastná po celém těle, ale přece jen jsme zaznamenaly částečný úspěch. Vyčerpaná honičkou jsem se vzdala, ale psí slečna pokračovala v očistě intenzivním olizováním másla ze všech míst, kam dosáhla jazýčkem, a tvářila se náramně spokojeně. Pochutnala si. Po týdnu nebylo po asfaltu ani stopy a její lesklá srst měla opět barvu zlatavé žemličky.