Běžně - aspoň já, když něco píšu na PC, se chyby samy podtrhávají, stačí je opravit.
Jinak myšlenka o milostné kapitole v knize je zajímavá:-)
Jinak myšlenka o milostné kapitole v knize je zajímavá:-)
Cecidit angelus: Některé bytosti fungují jako startovací ranvej či rampa. Andělé k nim rozhodně patří. Je to nevděčná profese.
Tohle jsou neprůhledný průšvihy smetený lidmi pod koberec, ale vždy to znova vyleze ven. Jak moc to funguje spravedlivě? To nevím, ale rovnováha je středem všeho tudíž činy mají své protipóly dozajista také.
Darmošlap1960: Začal bych tou strakou. Její hlas mi připomíná (škodolibý) smích.
Pokud jde o tu sochu: Ve stráni pod zámkem v mém domovském městě se nachází anglický park. Zde je (tuším) od roku 2018 instalováno pět dřevěných soch různých zvířat. V básni se jedná právě o jednu z nich, konkrétně sovu. Jako materiál pro sochu i podstavec pod ní posložil vysoký pahýl starého stromu. Celý kmen - až na vrcholovou část, z níž se stala sova - byl ponechán v původním stavu, s kořeny v zemi a s kůrou.
Jenže právě po této části kmene se v určitých místech pnul břečťan. Jak šel čas, šlahouny se plazily výš a výš, směrem k soše. Dnes už návštěvník pod záplavou listů původní postavu sovy vůbec nerozezná.
Oč tu tedy běží? O pomíjivost. O připomenutí toho, jak jsme proti Matce Přírodě malí. Právě malichernosti některých lidských snah se v posledním verši straka směje.
Pokud jde o tu sochu: Ve stráni pod zámkem v mém domovském městě se nachází anglický park. Zde je (tuším) od roku 2018 instalováno pět dřevěných soch různých zvířat. V básni se jedná právě o jednu z nich, konkrétně sovu. Jako materiál pro sochu i podstavec pod ní posložil vysoký pahýl starého stromu. Celý kmen - až na vrcholovou část, z níž se stala sova - byl ponechán v původním stavu, s kořeny v zemi a s kůrou.
Jenže právě po této části kmene se v určitých místech pnul břečťan. Jak šel čas, šlahouny se plazily výš a výš, směrem k soše. Dnes už návštěvník pod záplavou listů původní postavu sovy vůbec nerozezná.
Oč tu tedy běží? O pomíjivost. O připomenutí toho, jak jsme proti Matce Přírodě malí. Právě malichernosti některých lidských snah se v posledním verši straka směje.
Páči sa mi prvé, tretie a štvrté. Sv. Cecília, čoby patrónka hudby verzus vresk batoľaťa ma pobavili, pri žene, ktorá si na poslednú chvíľu berie šminky, medzi riadkami si pre seba čítam zamlčané pohnútky. No a prvé na mňa pôsobí podobne ako pradenie mačky, ukľudňujúco. Druhé vnímam ako humorný obrázok zo života.
Poslední verš by se dal pozměnit, aby nebyl subjektivním pozorováním autora, jinak dobrý nápad /nejspíš autentického odpozorování/...
Zvláštní haiku, které vyvolává i hodně otazníků, třeba trvanlivost té dřevěné sochy venku a jak dlouho může břečťanu trvat, než ji obroste a pak ten smích straky. Jak se straka směje? A proč se směje? To není kritika, to jsou jen otázky, které to dílko ve mně vyvolalo.
Lenča: Jasan, děkuju ta rady. Jak bubu mít chvilku, tak se na to vrhnu.
jen cestou člověk zjistí, co vlastně znamená žít
na místě, kde jsme si jistí, budeme jenom hnít
na místě, kde jsme si jistí, budeme jenom hnít
krása ženy je v jejím nitru...i její síla...umění být milenka je v ní...zbývá jen najít prsty, které struny vášní rozezní
děkovat přírodě za to, že je...děkovat lásce, že hřeje...děkovat skalám, že strmí...větru, že fouká, vodě, že svlaží...jsme součástí...jsme
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Mitzi řekla o LoveWillTearUsApart :Byl jednou jeden sladký sen, který vlastně možná ani nebyl tak sladký... Na to, abych pohádku dokončila, nemám nervy, zbývá mi jich už jen na snění.

