... aneb, nelze chcát proti větru

.. ten den byla zelená, v korunách stromů, tou nejkrásnější zelenou, kterou kdy viděla..

.. milí Psanci.. Am

Mojí malé velké lásce. O počátcích mateřské lásky. (Prosím zavylé odpůrce tohoto stylu psaní, aby se zdrželi komentářů.)

plech, šrot, padrť, absurdní drama. venca havlů

V rámci přípravy na jazykovou zkoušku z frániny jsem vykradla Apollinaira. Zároveň se omlouvám všem franštinářům a lingvistům a tak. Prostě jenom čistě pro radost.

Anotace zdála se být ze začátku velmi důležitá. Autor chtěl nejdříve vymezit rozdíly mezi básní a myšlenkou. Čím dále víc se mu nechtělo a tak v polousínání dopisuje anotaci o anotaci. Jediné co by si přál a na co si vzpomněl je, aby si čtenář všimnul zamyšlení nejen doslovného, ale i metaforického. Na závěr snad jen: není to báseň, milý čtenáři...

a mozek žere nostalgii

„"Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky." - Hvězdy nám nepřály“

Ptal se mě na to včera kámoš. Můj Old Shatterhand. Dementní dílo zbytečně vložené na net.

Jsem nudný člověk. F. L. Věk