Hvězda

Daleko od lidí i lidských snů,
kde Nic taví se v božské bytí,
mísí se jádra božských vodíků
za dusotu apolónských koní.

Kdo ublížil Nicotě krásné,
prosté slz a náhrobních jmen,
kdo zasadil strom v zahradě rajské,
stvořil pozlátko, lidský kmen?

Víla jitřní tančí v zimě,
v jejím závoji naděje se třepotá.
Sála teplo, pěje srdceryvně
o jarním listí, které se zelená.

Její písni však žádná planeta netleská,
není měsíc, v němž by svou krásu uzřela,
a když svou slzou rosí rána tesklivá,
chybí luční kvítí, jež by se napila.

Přesto žije, Hvězda nekonečně jasná,
každý den vytrvale stoupá na nebe,
nespílá, nebrečí, sobě teplo sálá,
než konečně zhroutí se do sebe.

***

A přesto každé ráno vstane,
osudem vězněna, nepadne.
hledá štěstí odevzdaně,
nenajde ho, dokud nezhasne.