Konečně jedna ,,novinka" stará asi týden...no...no, je vidět, že jsem byla v tu dobu po flámu, ale i taková díla si zaslouží publikaci...

______________still not________________

Všechny rána jsou krutě stejný... Aspoň ty moje...

...tohle není o lásce...o poezii...o krásných slovech....tohle je moje hladinka smutku v krvi...upřímná zpověď květinám...*

Sama v davu lidí. Sama se sebou, protože tu zase nejsi...někdy jako bych ani nežila...no...opravdu jenom jako

Tak zase něco z jiného soudku, respektive ze soudku vína. Nechala jsem se inspirovat řeckým básníkem Anakreónem. :-)

*****

Místo, který mě vytrvale vrací do vzpomínek... Už skoro dva roky...

Má oblíbená ..

Psát... už asi nedokážu...

Četl jsem na literu báseň s poetickým názvem Nedělní ráno a hned se mi vybavil refrén známé písně téhož jména z brku Vladimíra Poštulky, kterou tak skvěle zpíval Pavel Bobek. Pozměnil jsem první verš a zbytek textu už je jen můj, ovšem zpívám si to na stejnou melodii! Omylem jsem tu píseň přisoudil Mirku Hoffmannovi a Zelenáčům, i když možná ji taky někde zpíval. Teď jsem to zjistil a opravuji aspoň zde. I když i Mirka Hoffmanna rád poslouchám...

pěkně to skřípe. a o to de..ja dokonalá nejsem.

Takhle si to představuji.

Holka vzpomínková... Neschopná se vyrovnat se ztrátou svýho domova... Snad radši neřešit, stejně to do rána zmizí...

pro celou tu dobu...

Překvapivě jsem nalezl starší básničku, kterou sem dávám až teď.. Tak schválně,..

„Odmítáme ty, co nás milují, a milujeme ty, co nás odmítají.“ Seneca