O tom, co dnes zůstává po mrtvých.

Tak nějak to možná jednou proběhne.

Tlak na hrudníku, slyšitelný tlukot srdce, a vrzání podlahy při každém kroku naší chodbou, za noci bez svitu měsíce. (odstavec kurzívou doporučuji číst rychleji. a jinak celkově jako asi všechny básně tohoto typu doporučuji číst uprostřed temné noci a číst si je nahlas polohlasem)

Dodatečně mě napadlo, jak první sloku natáhnout z dvojverší do stejného tvaru jako druhou. Přes komentáře chválící stručnost jsem tedy prodloužila, snad nevadí.

Po dlouhé době zase jedna hnusná pocitovka.

Depresivní výklad o tom, co se stane, když si chce člověk přivlastnit život, radost a krásu na delší dobu.

Memento mory

schovaní jsou v ní dva mrtví básníci, a podzimní lezavo

pozor, naturalistické

Pocit kdysi naškrábaný na prošlou jízdenku při návštěvě zámku Velké Losiny. Básní bych to asi nenazval...

Potřeboval jsem si napsat píseň k jedné vzpomínkové akci. Bohužel se mi v dohledné době asi nepodaří nahrát, tak vkládám jen samotný text. Snad to není úplná blbost. Muziku si můžete zkusit třeba představit. Veselá není.

dozví se každý z nás až na konci... nebo taky ne

Je to už pár let a stejně to bolí......