Bělásek

Meluzina: Velmi dobře vyjádřeno. Přesně to si myslím. Děkuji.

Ginnare: Singularis: Ne, není to sobectví. Když nám odejde někdo opravdu blízký, pak zemře část nás, ztratíme kousek sebe sama, jak už jste psali/y. To, že vás bolí useknutá ruka, přece není sobecké a zde je to dle mého názoru stejné.

..dnes jsem to četla po druhé a je to super ;P :) *Děkuju za video ;))

Souhlasím s újmou, ošklivou dírou, s formováním i společnými zvyky. To vše pokládám za "svatou" pravdu.
Ale vidím zde také tenkou hranici. Už slova "...co člověk považoval za vlastní..." lehounce balancuje.
Smrt je děsivá. A když je to ke všemu zbytečná smrt, tak to bolí dvojnásob.
Tím "sobectvím" jsem měla namysli rovinu, kde se přesouváme k plíživému pocitu, že máme právo někoho vlastnit, že naše láska nám dává právo na to činit si nároky.
Každý touží, aby po něm něco na světě zbylo. Stopa. Nějaký svědek našeho bytí. Pocit vlastní marnosti (a že takových pocitů máme... stačí jen zalistovat v dílkách zde na Psancich) nás svazuje a dělá z nás takové malé sobce a také trošku vyděrače.
Někdy je smrt vysvobozením z vleklé bolestivé nemoci a prodlužovat taková muka je skoro až nelidské. Ale to už se dostáváme do dalšího kouta tohoto tématu.
Jak je vidět, je to nevyčerpatelné téma a provází lidstvo, co svět světem stojí...
Bylo mi potěšením si s Tebou "zapolemizovat" :-)

kmotrov: Děkuji za krásné video. Jeho myšlenky na mě zapůsobily a určitě si je budu pamatovat.

Ginnare: Moc mě těší, že vnímáš moje téma a chápeš ho. Ale kromě smutku ze zániku krásy k němu patří současně i smutná absurdita toho, že to, co začalo životem, radostí a krásou, končí nejen samotným zánikem, ale dokonce pravým opakem toho všeho.

Tvé zamyšlení mi nevadí, jsem rád/a pokaždé, když moje dílo vzbudí zamyšlení. Já si myslím, že nejde o potřebu mít někoho za svědka našeho bytí, spíš si každý člověk v průběhu života skládá představu světa okolo sebe, aby v něm mohl žít a existovat, a pokaždé, když o něco z toho světa přijde, je to pro něj újma. A protože blízcí lidé tvoří velkou a významnou část té představy, jejich ztráta je pro člověka velmi bolestivá. V jeho představě o světě se tím objeví ošklivá díra a přijde tím i o možnost uplatnit tu část sebe, kterou speciálně pro daného blízkého člověka zformoval, jejich společné zvyky, vzájemnou pomoc, adaptaci jeden na druhého a tak. Člověk tím přijde o něco, co považoval za vlastní a čeho si velmi cenil. Zda je to sobectví, nevím.

Jedinou výhradu mám k anotaci. Řekl bych:
Depresivní výklad o tom, co se stane, když si chce člověk přivlastnit život, radost a krásu.
Jinak naprosto souhlasím. Tohle je mé oblíbené video, které se dotýká tohoto tématu:
https://www.youtube.com/watch?v=-10ekHNDWIU

Konečnost bytí nás (lidstvo jako takové) vždycky děsilo.
Ale musí ta "konečnost" znamenat jen ošklivost a zoufalství? Zoufalství pro koho?
Zoufáme si, když nám odejde někdo blízký... Není to jen výplod vnitřní potřeby mít někoho, kdo je svědkem našeho bytí? Není to jen naše malé sobectví?
Omlouvám se za drobné zamyšlení. Vím, že Tvé téma je jiné. Vnímám to. Je to o zániku krásna o zbytečné smrti. To je pokaždé něco tak nezměrně smutného...

Krásné Velikonoce :-)