Čekání na poslední výdech

koiška: Děkuji, potěšila jsi mě, tak to bylo myšleno...

Orionka: Smekám, smrt mi nahání hrůzu, ostatně jako každému a tady, v Tvé básni, je tak hmatatelná a s každým řádkem ji přibývá a je více mrazivá...

Olivka: Děkuji za komentář. Je to o mamince, ale ne o mé, jak vyplývá už z textu, já píšu většinou fikci. Víš, kdybych napsala, jak maminka umírá a hrozně to bolí, bylo by to tak trochu o ničem - takových básniček je, přečetla bys to a nic. Právě tyhle reakce mi ukazují, že dílko funguje, jak má: budí emoce, možná pobuřuje, ale taky nutí k zamyšlení.

Ač si to člověk přeje, aby se uz netrápila, ve skutečnosti neni na její odchod připraven a moc to bolí. "Tvá smrt krade z mého života"??? Je to skutečně o mamince?

Zamila: Chce se mi říct, že je to těžké téma, tak se i těžko čte :). Ale souhlasím, určitě by to po formální stránce šlo někde uhladit. I když myslím, že tady není lehké plynutí veršů to nejdůležitější. Každopádně dík za zastavení.

Poslední dvě strofy jsou kvalitní. /Miluju to slovo :-D ;-)/ Jinde kulhá počet slabik a celkově by to chtělo nějak ucelit, uhladit, těžko se to čte. Líbí se mi ale: "tvá smrt krade z mého života"...

taron: Děkuji. Víš, opravdu je to fantazie, tak jistotu nemám. Ale představuji si, že to vždycky nemusí být trápení pro umírajícího - ten už je třeba kdesi na druhé straně, jenom tělo tady ještě zůstává zdánlivě živé. A nevěřím, že když něco trvá dlouho, tak člověk ustrne jen v té jedné emoci a nic jiného se mu do hlavy nevejde.

Amadeo´´: Máš pravdu, je tam spousta věcí k domyšlení. Když je součástí umírání bolest a utrpení, touha po zkrácení bude pochopitelná. Já myslela spíš na situaci, kdy se konec protahuje a narušuje životy těm, co chtějí být při tom. Ano, život by se měl zastavit, ale když stojí už tři dny?
Inspirovala mě jedna povídka Škvoreckého - nebo to možná byl úryvek z něčeho delšího, nevím. Četla jsem to už dávno a utkvělo mi, jak upřímně popisoval pocity syna - jedináčka v nemocničním pokoji umírající matky. Tehdy jsem byla přesvědčená, že to psal autobiograficky.

Amelie M.: Ještě jednou díky.

čekání na smrt rodiče je velmi bolestivé, ať je to krátce, či dlouze..., a pokud smrt nepřichází, pak si už i sami přejeme, aby přišla a ukončila to trápení blízkého...není místo na výčitky, možná ani místo na přání...

nejvíce mě zaujaly první slova poslední sloky

krásné

Myslel jsem tím spíš strach ze smrti obecně. Když tu báseň ale čtu znovu, napadá mě spousta otázek.. Je jeho matka nemocná dlouhodobě a těžce? Je pro ni už život utrpením? A proč má syn pocity, že jeho život tam venku ubíhá, když by se měl smrtí jednoho z nejbližších lidí zastavit? Jaký k ní měl vztah? To všechno jsou otázky, které visí mezi řádky a čtenář si je může pouze domýšlet. A myslím, že každý to bude vnímat jinak, tak jako každý vnímáme jinak umírání. A tím je ta báseň velmi zajímavá a plná emocí...

Orionka: život válcuje smrt, smrt válcuje život.. a co teď? tady nemáš na výběr, at se zachováš, jak chceš a) jsi tam, ale chvílemi si přeješ, at už to skončí b) nejsi tam, nemáš na tu "podívanou" .. jisté míře výčitek neutečeš..

moc se mi to, jak si ukázala bez obalu prstem na problém, líbí..

Amadeo´´: Tvůj komentář mi udělal velkou radost. Jestli jsem bodla do citlivého místa a přinutila k zamyšlení, přesně to splnilo účel. Když píšeš o strachu, myslíš tím strach, že se do této situace dostaneš, nebo strach, že ji budeš vnímat podobně?

Amelie M.: Moc děkuji za zasvěcený komentář. Já s tím naštěstí osobní zkušenost nemám, je to směs vyčtené inspirace a fantazie, tak jsem ráda, že jsem to trefila. Opravdu myslím, že se po určité době člověk těmto otázkám "kdy už?" neubrání, je to lidská přirozenost, prostě drsná realita, život válcuje smrt. Ale zároveň asi cítí, že jsou to nepatřičné myšlenky, že by si měl vážit každé chvíle s tím, kdo odchází - je v tom rozpor, který mě zajímá.

Ty jo, nestává se často, aby mi po přečtení nového díla tady na Psancích běhal mráz po zádech (a myslím, že to není tou bouřkou, co právě venku řádí). Mám rád básně, které člověka nutí se zamyslet, které jdou svou myšlenkou až do morku kostí a bez vytáček a přímo bodnou do těch nejcitlivějších míst. Najdou ten strach, který si nechceme připustit, skrýváme ho ale neskryjeme, protože je naší součástí, je v nás. A to je dobře, protože kdyby nebyl, čím bychom potom byli my? Překvapila jsi mě a velmi příjemně. Ta básnička je krásná.. smutná ale krásná!

uff, ty mi dáváš.. protože mám s tímhle slušnou zkušenost, musím uznat, že se ti to velmi povedlo.. od poloviny třetí sloky skoro nedýchám.. to je prostě.. jo, jo! palec hore..

PS: i po formální stránce ti to sedlo pěkně myslím

Orionka: Po tom, co jsi to napsala, je to už jasné a logické. Asi mě zmátla ta "samomluva", jako by umírající mluvil se svou již mrtvou matkou.

Jiří Turner: O porodu to není, námětem je umírání matky a vypravěčem syn. Nenapadlo mě, že by v tom mohla být nejasnost, co konkrétně tě zmátlo?

Abych pravdu řekl, úplně to nechápu. Nejdříve jsem si myslel, že je to taková mystifikace, že to vypráví dítě před porodem, ale po opětném přečtení jsem to zavrhl a teď nevím, jestli to říká umírající nebo někdo u umírajícího...nějak se v to nemohu vyznat