Er

Kůži mou probodla z nerezu jehla
a chemickým jedem plní mou krev,
po plánech mých jen země se slehla,
doufám jen udržet obsah svých střev.

Svaly mé zmizely z těla i paží,
a tvář mou zdobí jen umrlčí stíny,
noční můra mě celého pohltit touží,
přestože necítím ani kousíček viny.

Té paní s kosou neptej se na jméno,
slyšet ho je rozsudek, zní rakovina,
kdo slyšel jej, zná strašné břemeno,
co tíží otce, matku, dceru i syna.