K ránu se mi zdál bláznivý sen

Voněla deštěm a starým vínem,
hedvábná smrt mne budila splínem.

Nad ránem se kohout zlek,
čistým lihem si myl pleť.

Nekokrhal, Smrtka vzala mu i poslední kus řeči,
avšak upozornil mě včas, přeci:
„Malá malá, jde si pro tě!
Nespi už v klubíčku, jako kotě.
Malá malá, na okénko ťuká,
to není datel, to jsou muka!“.

Tak probudila se má duše, jako mladá diva.
Ten kohout lihem zasel mne jak květinu, proto jsem již stále živa.
Pojď, Kohoute!
Oslavíme žití,
budeme kokrhat a budeme zlití!