Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Je to o ničem, ale o všem. Bez šance na pochopení. Ať už vámi, nebo mnou.

.. ač mezi povídkami, pro mě je to spíše taková mini úvaha nad jevem, který mi v naší společnosti dost vadí.. / kritizujte, jsem jen pokusný králíček v psaní povídek.. ráda uvítám upozornění na nedostatky.. :)

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Kurva i já někdy potřebuju uspět a být vítězem. Tak proč né zrovna teď a u téhle servírky s pěknýma kozama?

Život a smrt z trochu jiné perspektivy.

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?