Nevím, kam nejlíp zařadit... je to básnička s vyznáním, zklamáním, ale i ze života... a možná by se dalo najít toho víc.. Je to totiž i blízko komunitě, která hazarduje s anorexií...
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
Je to jediná naše možnost, tady a teď, nejsme tu jen na zkoušku, musíme žít, další šance nebude, reparát neexistuje...
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() |
Myslím, že název je jasný, je starší, taková obyčejná, naivní, ale já jí mám ráda pro ten závěr. Je v něm trochu mé životní filozofie(jestli se to tak honosně dá nazvat).
![]() ![]() ![]() ![]() |