Nevím, kam nejlíp zařadit... je to básnička s vyznáním, zklamáním, ale i ze života... a možná by se dalo najít toho víc.. Je to totiž i blízko komunitě, která hazarduje s anorexií...

Je to jediná naše možnost, tady a teď, nejsme tu jen na zkoušku, musíme žít, další šance nebude, reparát neexistuje...

Myslím, že název je jasný, je starší, taková obyčejná, naivní, ale já jí mám ráda pro ten závěr. Je v něm trochu mé životní filozofie(jestli se to tak honosně dá nazvat).