Je to tak asi rok nazpět, kdy v jednom malém baru na benešovském nádraží všem žíznivým bratrům nalévala sestra životodárné tekutiny. To se to pilo, až se někdy i přepilo... Žel už tam není. Vzpomínám s láskou. Takže pro Tebe, Kamilko. A taky pro všechny padlé bratry...

kam zmizeli snílci,kam se vytratila romantika a slyší vůbec dnes někdo flétnu satyrovu???

S léty přicházejí mnohá porozumění nuancím našich let ve škamnách školičky Velkého profesora a my potom pomalounku začínáme vnímat „les“ za tím „stromem“…

Narazili.

Panko, dejte pár korun na snídani.

No, doraziv domů z našeho srazu, napsav první řádky, mi vytanulo na mysli, že tato báseň musí být nezapomenutelná, ale nakonec z ní vzniklo toto. Nespokojeně si to čtu, nic moc poetického, naprostý průměr, o touhách? O tom, že mi něco nezkyslo? O hraní si a nakonec se někomu "oddávám"? Pak mi to došlo. Všichni jsme tam byli, abychom darovali kus sebe druhým... Otevřenost na psaneckých srazech je jedinečná, děkuji všem.

Pro moji sestru. Milovanou a dokonalou bytost.

není vše a vždy racionální "..."

Dostal jsem chuť na kafe a sladké

Co s takovým ožralou.

Zas trochu naivní. Podle jedné z nejoptimističtějších písniček, co znám. Promiňte :-)