Někdy přijdou chíle...

páteční noc se protáhla...hledáním, nebo spíš prohledáváním... sebe sama... aneb...není nad to vypsat se z podoby...;-D

...tohle není o lásce...o poezii...o krásných slovech....tohle je moje hladinka smutku v krvi...upřímná zpověď květinám...*

čtyři "průhledovky" do pocitů po 19. narozeninách....ještě mě tam nahoře nechtějí...:) jsou to takové zachycené okamžiky...byla bych moc ráda za komentáře - ...na hodnocení nezáleží...

obnažené já..../vráceno/...;)

Tahle báseň plná vzdoru mne napadla právě v ono osudné datum loňského roku, kdy i na mne dolehlo cosi neblahého. /Proto ten název!/ A stejně jako v těch, kteří ten masakr zažili, i ve mně se probudil vzdor proti neblahé sudbě osudu! I když depka tvrdě mučí moji duši bolavou, nepadnu jí do područí, mám dost tvrdou hlavu svou! A ač z očí slzy kanou, rty zpívají nový hit: Sny mé krásné, nashledanou! Sejdem se, až bude líp!

život je tragikomedie...*

a je tady zas...

už to nehulte!

taková trošku... jednodušší...myslím.

***

Takový záchvat upřímnosti.. :-)

***

věřit nebo ne?? Nevím... ;)

Četl jsem na literu báseň s poetickým názvem Nedělní ráno a hned se mi vybavil refrén známé písně téhož jména z brku Vladimíra Poštulky, kterou tak skvěle zpíval Pavel Bobek. Pozměnil jsem první verš a zbytek textu už je jen můj, ovšem zpívám si to na stejnou melodii! Omylem jsem tu píseň přisoudil Mirku Hoffmannovi a Zelenáčům, i když možná ji taky někde zpíval. Teď jsem to zjistil a opravuji aspoň zde. I když i Mirka Hoffmanna rád poslouchám...

ale ne... už zase ne-rým, ne-námaha, ne-myslet :)...

/Praha - 20.5./ Stačí se dívat a cítit...byla to krásná exkurze...bláznit v dešti...hromadně se převlékat v autobuse...být v Národním divadle na představení Sluhy dvou pánů...a to rozespalé ráno, které se s námi táhlo až do konce středečního vyučování

je půlená. připadám si jako milióny stlačených kyslíkových bomb... a za chvíli... se rozprsknu do prostoru... nebo možná vysublimuju... nakonec zkondenzuju... jako Šírín

nemáte doma něco podobného?