Pardon, ze chybi interkpunkce, ale opravovat to v telefonu.. se mi nechtelo.

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.

Napsal jsem "báseň" o Romadúru, pak píčovinu o lásce, která se jmenovala 22.12.2022, to jsem sem nedal, no a včera, nebo kdy jsem spatlal kus tohodle hovna, který jsem dopsal teď. Není to báseň, je to bezbřehé nic. Moje duše je moje péro, jsem jednoduchej debílek. Za 13 let mi bude 50, tohle nejsou dobrý díla, vím to.

je to jen má myšlenka, ale stejně to nikoho nezajímá

úchylnej je stejně trochu každej, tak přestaň řešit voloviny...