tak nějak vyplivnutí toho, co cítím

Parodie na knihu Sebastiána Wortyse „Wesmírný omyl aneb Někde to začít musí“, v níž jsem ani jednou nepoužil/a slovo se základem „vesmír“. Příběh mladého snílka-muže, který se vydává do daleké budoucnosti, aby naplnil smysl svého života zjištěním, jaký to má všechno smysl a jak život vzniknul. (Nepodařilo se mi zparodovat úplně všechno, protože původní kniha je mimořádně obsáhlá. Zjistíte ale, kdo jsou vododělové, jak bude chutnat cementový nápoj, jak vypadá komunistický hypermarket, co chytrý spotřebič neumí, jaké budou vady neokapitalismu, co vznikne spojením komunismu s nomádismem nebo co bude dělat Santa Claus za sto tisíc let! Co byste čekali od parodie na humorné sci-fi? No, vlastně se asi ještě pobavíte...)

o tom jak to dopadá když se problémy hromadí a hromadí a ještě se k tomu přidá duševní porucha..

Jedna šuplíkovka.

.....

Věřte mi, každý by se jednou měl podívat na záchytku. Je to zkušenost k nezaplacení. Próza na pokračování..

dnes jedna veselejší a to jedna o mé přítelkyni s kterou jsme už přes 2 roky a je to čím dál tím krásnější :)

několik (h)různých hravých drobností

Rozhodně nenazývat Dobrodružstvím! Není to ani dobré, a s už vůbec to nemá nic společného s družstvem.

.....

vesmíru...

Som vďačná...

nerozumím