kmotrov: k tomu aby mohl člověk truchlit je nutné připustit si ztrátu, a upřímně si něco odtruchlit je nutné pro přijetí prázdná a integraci do životní zkušenosti. tyjo, zním jak kubler rossová. každopádně, tak jsem to myslela. dovolit si podívat se nezastrenyma očima.

Ano, je třeba sebrat odvahu.

asi tomu nerozumím...

Máš to hezky napsané. Volný verš má má spád, nesklouzáváš k rýmům. Bojíš se prázdna v Tobě, pro mne je prázdno ve mně to nejcennější co mám. Bez něj bych nenapsal žádnou báseň. Život je neuvěřitelně rozmanitý a slova ho nedokáží pokrýt. Slovo prázdno může mít negativní i pozitivní hodnotu, ale pořád to je jen slovo.
Nesedí mi:
je třeba sebrat odvahu a truchlit. Neboť kdo potřebuje k truchlení sbírat odvahu, netruchlí upřímně. Nebo naopak, komu se podaří sebrat odvahu nejspíš nebude ztrácet čas truchlením.

To se asi dotkne každého. Popis všednosti (naprosto rozumím) a vyústění do smutné svíravosti.
Výborné.

Není úplně jen na jedno přečtení, tedy alespoň v mém případě. Ale po několikátém jsem jí propadla. I když je mi z ní tak nějak ouzko, hrozně se mě dotýká.

Tak hezky ukotvené a přitom éterické.

Oukej, tak jdu poslouchat Placebo

Tentokrát je mi bližší ta první báseň než haiku; v haiku mi asi vadí ti jeřábi, protože to mohou být rostliny, stroje nebo ptáci. Kdyby to nebylo na knize básní, byli by nejpravděpodobnější ptáci, ale na obálce knihy z toho může být cokoliv a to už pak není hezké, když vlastně nevíme, co se tam to kotě snažilo chytit.

Z toho, jak ve stéblech vlasů zazářila voda, mám moc vzácný a příjemný pocit. Připadá mi, že se musela spíš zatřpytit než zazářit, ačkoliv třpyt je také druh záře. A vrtá mi hlavou, že stébla vlasů jsou vlastně jednotlivé vlasy, škoda, že se tak nenazývají. Když je vlasů hodně, jednotlivého vlasu si nevážíme, abychom ho pojmenovali podle tvaru, přičemž tvar stébla určitě má. Jenže to je škoda. Vlas je krásný, svým tvarem, barvou i pevností, a nemůže za to, že jsou vedle něj další tisíce stejně krásných vlasů.

Za samostatnou úvahu (či báseň) by pak stálo stéblo vlasu v polévce, ale to už se i po vytažení třpytí tak nepatrně, že pozitivní pocity obvykle nebudí. (Obzvláště ne u člověka, který pak tu polévku má jíst.)

krásně naladěné

..obojí parádní :)) Děkuji

Zkoušela jsem to, ale prostě se nemůžu rozhodnout, obě dvě mají úžasnou atmosféru!

ve mně vzbuzuje více pocitů i obrazotvornosti báseň, nicméně haiku je taky velmi povedené

Za mne haiku. Oslovila hodně.

Síla přítomného okamžiku, super!
V básni je na mě až dost slov, snažil bych se vyjádřit jednodušeji, to je ale jen můj subjektivní pocit.

Haiku?
Cvak (čti cvak, ne cvok)
To je ono, haiku je fotografie v psané formě.

.... básnička je hezká.... tedy, moc hezká.....
Ale to haiku dobře tne. Tudíž kdybych se měl rozhodnout jak Sofie, tak bych nechal dvojku.

.... básnička je hezčí.... tedy, moc hezká.....

jo_: a někdy člověk pro mrtvé zapomene na živé. ono je lehčí vkládat ústa do pusy která nemá rty a je plná hlíny než té co na něj bude ani ne za rok otevřená koukat na srocení živých příbuzných a která by se mohla ohradit. děkuji za komentář, jsem ráda že jsi ráda.

mrazivě krásná... btw. někdy vyrosteme mnohem rychleji, než bychom chtěli... a občas chceme být dítětem napořád... vracím se a čtu zas a znova... miluju tvoje básně, je v nich všechno... a to všechno je tak neskutečně skutečné... až z toho mrazí...

bezva text