Nějakou chvíli jsem tam musel hledat tu pro tebe tolik typickou antigravitační (odlehčující) složku, než jsem si uvědomil, že je hned v prvním řádku, v těch mracích. Ale ani po druhém přečtení jsem se od země neodlepil. Nějak je v ní na tebe moc moralizování. Je v tom cítit nesvoboda neposlouchat. Ale já přece mohu neposlouchat, mohu si věřit čemu já sám chci a jsem vlastně vděčný za pestrou nabídku pravd a lží co se sypou jako sníh, protože si z nich mohu snadněji vytvářet vlastní názor a vlastní názor je odrazem mého charisma, tak proč tady trojtý Dé skuhrá nad zbytečnými řečmi, kterým neví, jestli může nebo nemůže věřit? Dyk je jen na něm, aby si sám označil co je a co není důvěryhodné, co je a co není podstatné. Jen ať se sype!

Nějak mi v tom chybí básnické obraty. A nejen že jsem nepochopil obsah ani formu, já se s tím ani nedovedu ztotožnit, protože Wall street jako fenomén kapitalismu v roce 2001 definitivně zanikl. Básnička zapadne. Brzo.

No, spíš, že jsme doopravdy dosud nic nevěděli. :-)

To je prozření.
K pravdě si člověk musí dojít sám jaksi empiricky, nebo tušením. Kdo to nedokáže, tomu je třeba pomáhat lží. Jedna lež konfrontuje druhou a anihilují. Mezi tímhle nekonečným vznikáním a zanikáním omylů teče řeka filozofie k jakési osobní pravdě - k tvému rudému moři. Básníci jsou blázni co se plaví proti proudu k prameni, který je taky mořem, protože je začátkem moře. Ale snazší je básnictví odložit a nechat se tou řekou dovézt tam kam spěje a jen v klidu koukat z okna.

Ach, jak patetické.

Docela k pobavení. A ten konec je jak ono okřídlené Kam se člověk dosud nevydal - ze Star treku.

Mimochodem nebýti již normálním člověkem značí krok do temnot (zase ten Star trek) vlastní individualizace. Vyčlenit se z davu je jako nechat se vymalovat pořádnými barvami.

Jako další obraz budu malovat ovečky. Budou se rozplývat v nafialovělém západu slunce do červánků rozfoukávaných větrem. Každý kdo bude před tím plátnem stát je vdechne (nehledě na to, že ovce vlastně pěkně smrdí, jejich vlna taky a olejové barvy a terpentýn taky stojí za to) a řekne si v duchu: hmmm.

Velice rajcovní.

Nu v nechutnostech nemusí být nutně vulgárnost. Třeba Merici Caravaggio maloval shnilé ovoce a byla to krása. Jde o to uvědomit si tu podstatu a o to snad jde i v té tvé básni, ne?

To je sice trochu defétistické, ale vcelku to odpovídá obecné realitě. Když se nezastavíš, nezbytně se na křižovatce dříve či později ocitneš a pak - volba. Představuji si realitu, jednu z nekonečna, kde se na každé křižovatce rozhodnu správně a jinou realitu, kde se pokaždé rozhodnu blbě.

Tak, stane se, že.

Něco jako litanie, nebo růženec. Když jsem přeskočil střeva a octl se v panenské bláně napadlo mě, že by to mohlo pokračovat skoro jako ve 120 dnech sodomy od de Sada: Miluješ moje puchýře na noze? Miluješ moje prasklé ječné zrno? Miluješ můj ušní maz?... Rozhodně by to šlo dovést k dokonalosti, třebas Homér by to svedl jo. Teda ten náš psanecký.

Tos identifikovala obecně v zatrpklosti tendence poučovat, nebo v tendenci poučovat zatrpklost?

Už tu padlo slovo Milá, roz-milá. Já říkám roz-to-milá.

Hloubku to má. A je to krátké, to je výhoda. Ale je to divné. Ta stavba vět je podivná. Až mám dojem, že tam nějaké řádky buď chybí, nebo jsou jinde. Nedává to žádný smysl a jak s tím koresponduje ten nadpis? V čem tkví ta víra?

Ubozí lupiči.

No nevím, jestli zrovna hustý... ale rozhodně nahuštěný, aspoň co do souhlásek mezi kterými chybí samohláska. Tahle slova bez samohlásek mi přišla vždycky podezřelá. Opovrhvše nebo opovrhnuvše, je to jedno. Oboje zní odporně. To se zas jednou v tobě ozvalo to Suchého vytahování podivných slov a slovních spojení. Máš tam osmkrát slovo kolik. Kladu si otázku, jestli je to hodně nebo málo, když je básnička celá v tázacím režimu.

Zajímavé.

Uchvátila mě ta závorková Venuše na konci. Je sexy.

Hodně mi tam vadí rytmika. Člověk se rozečte, slabiky mu nahodí rychlost, verš předčasně skončí a slabiky nahodí rychlost úplně jinou.