Mému Heřmankovému štěstí

Mému heřmánkovému štěstí

Dnes píšeš srdcem, slovy z lásky utkaných,
hladíme sobě duše zjizvené, citům spoutaných.
Z našich slov povstal most mezi dvěma světy —
a spolu jsme dnes řekli: „Dost!“
Už nechci krásu trhat v půli věty.

Toulám se s tebou heřmánkovou plání
a hledám jméno, které láskou voní.
Snad najde se Anděl, jenž nás ochrání,
když v dálce slyším, jak hrana zvoní.

Zas a znova se mi ozvěnou vrací ta otázka —
vím já, víš ty, co je v sázce,
když přemůže nás Láska?

Kdybych na tebe chtěl zapomenout,
musel bych si vyrvat srdce z těla.
A pak jít dál — jak tulák s duší unavenou,
který zapomněl,
že právě k němu jsi zahořela.

Ta louka kvete bíle a voní létem, které léčí.
Lehnem si spolu do té krásy, která nás oba uzdraví.
Jeden druhého zahřejeme něžnou milostnou péčí,
která naše rány zotaví.

Políbím tebe a ty mě — navzdory všemu,
nebudem sekat latinu.
Touze a dotekům odemkneme zarezlé okovy,
které řežou a bolí.
Děkuji přírodě a vesmíru, že jsem potkal tebe
a vystoupil ze stínu.
Ten okamžik a heřmánek
všechny naše rány zahojí.