Déšť

Jsem sama. Ticho, které narušuje jen jemné bubnování kapek na střechu. Zavírají se mi oči. Hlava mi pomalu klesá na okenní tabulku. Prožívám tu monotónní orchestrální hudbu, tvořenou snad tisíci a tisíci hráči. Oddávám se hudbě a pocitově se nořím stále hlouběji a hlouběji do jejího jádra a vychutnávám si každý detail. Vnímám svůj pravidelný klidný dech a s každým výdechem se ponořím ještě o stupínek níž.
Myšlenky, jež mi ještě do nedávné chvíle zběsile vířily hlavou, najednou jako by se zastavily. Jen ticho a déšť, který mi přináší v osamění jedinou útěchu. Ležím na zádech v měkoučké trávě. Cítím, jak mi drobné kapičky smáčejí vlasy a stékají po mém nahém chvějícím se těle.
Ano, jsem nahá. Chci být přirozená a otevřená světu, jaká doopravdy jsem a alespoň chvilku se cítit sama se sebou spokojeně. Nyní jsem otevřená dešti, jehož jsem se stala dobrovolnou obětí. Nechávám sebou prostupovat chlad a je mi dobře. Jsem tam, kde jsem šťastná. Ve společnosti drobných tanečnic, které mě omývají a hladí po mém nahém těle. Připadám si volně a bezstarostně. Slastně si užívám, jak mi padají na oční víčka a kloužou po nich pomalu dolů. Cítím na svém těle každou kapičku, která na mě dopadne a svým jemným dotekem mě uklidňuje a poskytuje mi pocit hlubokého uspokojení
Mám ráda déšť. Nikdo nevidí, že brečím. Můžu brečet a brečet a zároveň být tím nejšťastnějším člověkem na světě.