Všude lidé hvězd paměť mají. Po každý tě rozpoznají. Všem stejně srdce tluče, po doteku prahnou všechny ruce.

I ze stromů jsou orvaní vandráci. Táhne jim do větví však dělají si z toho legraci.

Lidé bez lásky nepřežívají. Jsou láskou a proto ji nedostávají. Náš problém je, že jí neumíme dávat a snadno jí přehlídneme, protože je naším odrazem a tak to zrcadlo nebereme vážně a hledáme cosi schované za jeho rámem. Marně a zbytečně dlouho.

Mysl je promítačka Našeho příběhu na plátně života. Zkus veselejší film. Báseň je dobrá. Poezie je někdy nástroj utonutí v pocitech. Tak se neutop.

Na patnácku dobrý otisk rozpoložení usazeného do snu.

Včera blinkali mi na rameno, dneska 22 a 18 let. Rád vzpomínám. Pochopení mám.

Pero a péro se občas unaví. Čas to však zase napraví.

Zralost prožitku v abstrakci přírody. Šustí šustím panenka kukuřičná. V travině vysoké azyl našla scéna vyjímečná.

Tak nějak vnímám procházky. Mnozí tento rozměr možná neznají.

Obsahově nápaditý.Znalec pozadí je celkem zjevný.Chlast je mor.

Až jednou nebude tu kmen, paseka pyšnit bude se pařezem do něhož světlo života vepsalo svou kroniku v letopočtech. Kůra pod doteky života zjemní se v jemnou tkáň pletiva hvozdů,domovem to drozdů.

Borovice.....pupeny já pojídal, o zdraví se dovídal. Nad silice že není. Copak to však přístup změní? Smrk kolektivně chřadne. Borovice však dál svěže stojí.Za hloupost smolné slzy roní. Podívej se po ní.

V únoru jsem jsem se vnořil do ledové bystřiny. Bylo -16 stupňů a já měl narozeniny a toulal jsem se krajinou svého rodiště s Jendou Becherem. Byla to oslava života napříč jeho těžkostem. Každá buňka mého těla na to slastně vzpomíná. Jen mi to vytanulo na mysl. Máš čtivou formu. Je to pocitově prostorové, snadno empaticky uchopitelné.

To není špatný.....projev dřeně duše.Nevnímám to cynicky suše , kde že , sám s kmotrou kostky jsem hrál, plakajíc jsem se smál i bál. Trumf v rukávu já měl, eso vděčnosti vyděsilo spoluhráče. Ona jen vrškem strachu mávala, jenž mi k nohám spadl poražen.

Trochu mi vytanulo na mysli,že se tvé verše a tvá přezdívka podobají topinamburu. Jde o slunečnici kvetoucí těsně před zimou, takříkajíc na poslední chvíli. Na lásku není nikdy pozdě. Mnoho zdaru.

Zaujalo mne, že to tu nemáš ráda. Kde je chyba? Jsme možná jedni z posledních co poznávají ještě docela krásný svět. Tak nepředbíhej. :-)

Tvá tónina mě vždy zaujme. Jde o zdobné klece pocitů ukovaných ze slov.

Krásný intelekt ženského jiskření lapen v pavučině slov.

Hezky nastíněné. A dost chytře pojaté.

Trpělivost růže přináší,