57. Příběh propojených duší

Zůstala jsem v České republice ještě další dva týdny. Pak už mě to začalo příliš volat zpět k Nickovi. Ač jsme byli vnitřně stále napojení, fyzická přítomnost nám začala chybět. Láďa a Honza se museli smířit s tím, že budu žít v USA a uvidíme se jen párkrát za rok. Naštěstí neexistuje nic, co by mohlo přetrhnout pouto mezi těmi, kdo se skutečně milují.
Vrátila jsem se k Nickovi a rovnou se k němu nastěhovala do našeho společného domku. Navenek jsme začali žít jako normální, spokojený pár. Jen pár zasvěcených znalo duchovní přesah našeho vztahu v podobě pocitového propojení a telepatie.
Nick dál prozkoumával možnosti páté dimenze a nalézal spoustu inspirace pro své písně. Nové hudební album se rychle stávalo skutečností.
Mimo jiné jsme každý složili své vlastní verše o našem vztahu. Já o tom, jak jsem před ním vnitřně odhalená, a přece necítím strach být sama sebou.

Znáš mě
a docela,
bez příkras, retuše,
až do té poslední
kapky mé krve.
Vidíš mi hluboko,
hluboko do duše
a přec mě miluješ.
Tak jako prve...

Víš, že jsem silná vždy,
když je to třeba,
že jizvy neřeším.
Všechno se "vstřebá".

Nechceš mě vychovat
k obrazu svému.
Když ti chci něco říct,
necítím trému.

Nemáme potřebu
cokoli tajit.
Duše tak souznící
měly se najít.

Nick vyjádřil po svém naše setkání.

V zorničkách jim údiv tančí,
dech se zúží, zatají,
cizinci jsou jejich těla,
však duše si tykají.

Nesmělá otázka: "Neznáme se?"
rozvíří pocity do extáze.
Vzpomínky zasuté v podvědomí
nedají šanci dlít v rovnováze.
***
Setkaly se dvě bytosti
vnitřně dávno známé.
Rozumu to nedochází...
Duši neoklame.

Nakonec jsem je obě vložila do románu o nás dvou, který byl během následujícího měsíce doladěn k dokonalosti. Pak jsem ho předala Sandře k vydání s jednou podmínkou – nikde nebude zmíněno, že jde o mou autobiografii. Záměrně jsem změnila jména a všechny nedůležité detaily. Ať si každý sám nacítí, zda je to pro něho jen zajímavá fikce nebo úžasná skutečnost.
O další dva měsíce později jsme s Nickem opět mířili do České republiky. Na další křest knihy.
Stručně, ale snad jasně jsem osvětlila přítomným podstatu tématu nového románu.
„Dvojplameny jsou poměrně nedávno vzniklý pojem. Avšak jejich historie je dalekosáhlá, lidskou myslí téměř nepředstavitelně. Je to jako když vznikne malý vesmír uvnitř toho velkého původního. Duše, která se rozdvojí, a přece zůstává jedním celkem. Dvě bytosti sbírající zkušenosti pro svůj společný vývoj, mířící ke znovusjednocení…
Pro někoho bude tento příběh jen zajímavá myšlenka… Někdo připustí, že by se to někomu mohlo stát a snad i stalo… Ale jemu osobně tedy určitě ne! Jiný už prochází fází, kdy doufá, že to zažije… Následně může pomalu postupovat k ‚věřím‘ a ‚vím', jsem si jistý, jistá. A to je poslední krůček k tomu, aby začal sám tento šílený a zároveň úžasný vztah na vlastní kůži prožívat. Dozraje společně se svou duchovní polovičkou do bodu, kdy se mohou setkat a to na všech úrovních svého bytí. Těla, mysli, duše. Dotknout se fyzicky, komunikovat beze slov, cítit pocity toho druhého jako své vlastní. A tvořit si vědomě budoucnost svými představami. Takto propojené páry vibrují v bezpodmínečné lásce ke všemu a všem a tím pozvedají také své okolí do vyšší páté dimenze, ve které je již i tato planeta. Tím však jejich ‚práce‘ zdaleka nekončí. Smyslem jejich existence je neustálý vývoj, postup do dalších a dalších vyšších úrovní, dimenzí. Dokud je celistvé nepřijme zpět Zdroj, Bůh, Láska jako absolutní, nejčistší, neutrální energie. Což je pro nás ve fyzických tělech zatím neuchopitelné a jen dotek této nejvyšší energie by způsobil, že bychom explodovali jako rachejtle.
Nikdo není sám. Ani jediná duše tu neexistuje bez svého protipólu, bez své druhé části, která dříve či později zapadne jako poslední kousíček skládačky do jeho bytí a dá zažít pocit úplnosti, extáze, nirvány…
Ať už teď jste fyzicky se svým dvojplamenem nebo ještě ne, na duchovní úrovni jste stále propojeni od zrození vaší duše. A právě tohle poselství přináší Příběh propojených duší. Je to příběh, který píše každý z nás…“
Při posledních slovech můj pohled přitáhl Nick. Oči měl zastřené slzami dojetí, lásky a vděčnosti. Rukama založenýma na prsou jako by objímal sám sebe. Hned nato jsem pocítila, jak jeho duchovní tělo sevřelo v náručí to mé. V hlavě mi zazněla něžná slova: „Miluji tě, Gabi… Láskou, co nezná žádné hranice, je nespoutaná a bezedná tak jako naše duše…“
Svá omezení si tvoříme sami. Před narozením do fyzického těla vědomě, během života pak podvědomě svými strachy a pochybnostmi. Naše myšlenky projektují naši životní pouť. A my už si s Nickem nehodlali stavět do cesty žádné překážky…