Ó, to je krása. Podzim maluje a ty ho maluješ slovy.

Miras2250: Těch zajímavých obrazů je spousta, hned v první sloce v každém verši. Celkově je to takový vymazlený text, provázaný. A líbí si mi i jeho pomalé tempo, ospalé, krásně ladí s obsahem.

Skvělá, kápla mi do noty.

Která kavárna to byla? Asi je s ní spojeno hodně vzpomínek, když je to tragédie.

Moc pěkná.

Je to nádherné, něžné, se spoustou útěšných a hladivých obrazů. A pochutnala jsem si na pár nápaditých vyjádřeních. Nechápu jediné: proč to ještě nikdo nekomentoval.

Na kněze si vzpomínám ze tvých starších děl. Tehdy jsi ho vykreslovala jinak, tohle je drsné a sebeironické procitnutí. Krásná práce s rýmy.

To jistě nejsi, ale pobavila.

Já v tom závěru taky čtu urputnost, která vypovídá spíš o spěchu a tlačení na pilu než naopak. Jinak myšlence rozumím a souhlasím s ní, nechat věcem volný průběh může být i osvobozující. Co mi ale nesedí, je halena, až moc je z toho slova cítit, že je tam jenom kvůli rýmu. A celkově to ty jednoduché rýmy pro mě shazují, nesvazovat se jimi by možná přineslo větší efekt.

Skvěle sladěný obsah s formou. Parádní!

Leslie: Kdyby to napsal muž, bylo by to asi už za hranou. Jako žena si takový text můžu dovolit, aspoň to tak cítím.

Leslie: Moc děkuju, že i přes to zhnusení komentuješ. Jo, byl to účel. Občas si ráda zaprovokuju a mám tady víc takových kousků na tabu témata, a nejenom sexuální. Jít proti srsti a trochu pobuřovat mi přijde daleko zajímavější než textem hladit, ale samozřejmě to znamená i jít na hranu. Ta první verze byla obsahově stejná, upravovala jsem jen rýmy a dala tomu kompaktnější tvar.

Mlčeti Zlato: A hele!

Některé věci se nemění a nás měnící se vracejí zpátky. Hezky vykreslená nálada.

Něžná, milá, zasněná.

Hodně povedená věc. Spousta myšlenek a vítr ve vlasech. Vzpoura je opojná, i když se o ní jenom sní nebo píše.

Nádherná. Něha z ní teče až ke čtenářům a závěr je skvělý.

Ďábelsky vostrá. Ten obraz s polívkou je velmi živej a přesnej. Baví mě to číst, ale žít bych to nechtěla... asi.

Koukám, že jsme obě psaly o dešti, ale tys tu metaforu pojala úplně jinak. Ty máš déšť podzimu a rozkladu, za kterým se schováváš. Ale jednou to slunce vyjde a všechno bude vidět jasně.

Moc pěkně sis s tím tématem pohrála. Člověk s touhle váhou pracuje vlastně celý život a postupně si ujasňuje, za kolik stojí druhým, ale hlavně sám sobě.