Za pět konec

Je za pět konec
tance se smrtí,
čtvrt na nežití
a noc teprve stahuje halenku z ramen,
každý bdící je k ránu raněn
a muži přece nepláčou,
jen jim z očí občas vypadne neptun
a kutálí se po zemi,
jen naděje narozena z ozvěny
a počítaje svoje chyby na prstech
ona spí ve stínu lampy.
Její dech se mění v hmyz,
takový malý roj světlušek,
blech, či berušek,
co mi lezou líná léta do uší
a zpívají o smrti z života.
A všechno se kýve,
město se drolí jako vápno ze sochy anděla,
co tvrdí že každé ráno znovu se rodím
a že víno chutná líp,
když ho piji proti směru hodin.
V pokoji náhle ztuhl čas,
hodiny dýchají na stěnu zplodin
a minuty se lepí jak mouchy na víno,
co liju do krku ve směru hodin.

Tak prosím tě, políbej mě pěstí,
ať začnu konečně mluvit její řečí
vždyť tohle je krátkometrážní film
promítaný na mojí kůži na plátno
mezi stehny.
Promítající na sochy andělů vápno
drolí se bez směru hodin.
Už víš, že muži po půlnoci nepláčou,
a jejich sochy znají všechna jména mrtvých mužů.
Dej mi její hlas
abych mohl mlčet jako ona
dej mi její ruce
abych roztrhl tmu
a taky mi dej její tvář
abych se měl do čeho ztratit,
aby se měl Santiago kam vrátit
a říci těm, kdo tvrdí, že za pět konec
tance se smrtí a čtvrt na nežití jsou lháři
a všechno, co zbylo, je ticho,
tedy její hlas před skonem na polštáři.