Leží na mě s velkýma očima

ten strach
začíná vždycky jak lehké
šimrání ve tváři

ten strach
se tváří jako ublížený hoch
který se rozbil na chodníku a teď nenávidí svět
byť jen o pár ulic
kam jsi pro spěch nedohlédl
se někdo asi zamiloval
jedno jak slunce září
cítíme strach
i kdyby se zaklínil kamkoli jinam
vedle nás

-

ten strach
připomíná brnění na konci života
nadhmotné představy v lisu kdy ztrácíš hlavu
ranní průvan stačí na zeslábnutí kolena
myšlenka stačí probudit ďábla

-

zvěsti nelhaly
má tak velké oči až mu každý den do ruda praskají žilky
zvedá se nitrooční tlak
a čím víc se klepeš tím víc ho vnímáš
probudí svaly které jsi přítomně neznal
rozdmýchá představy jak se kácíš z největšího komína světa
jak se rozdrolí zuby při pádu který se děje každodenně omylem
slepá skvrna
je temnotě kamarádem
noc je jen přikrývka
posledního dechu kdy spíš klidně

-
zpřítomnit tělo - vrozený zvyk když tě objímá ten Belzebub
zatínáš a uvolňuješ prsty
rudneš a mokneš v davu lidí
je jedno jestli dneska, příště nebo tady
dýchej
strach pomalý dech nezná a trochu se ho bojí

nelze ho unavit
jenom udýchat
až se znovu rozezní a zfialoví tvoje rty
bude se kasat jak ti zmátl barvy života
dal mat až se s dalším ránem
uzavřeš do sebe

-

jenže vane i vzduch který tmu hojí
jen velkýma očima jsi mě až tak neoslovil
dech se snadno roztrhá o každý keř
najdi teda řeč
pověz
tak jsi teda tady
a budeš mnou třást dlouho
no a co? jen tak v popelu neusnu
a leckterý pocit jak když lijí noční můru do asfaltu
alespoň vím
že pořád něco žiji
a dokud cítím hrůzu
pořád jsem tu