Povídku jsem si poslechl, takže čárky hodnotit nebudu.

Líbí se mi myšlenka, téma i délka. Zpracování nemám co vytknout a postavy se chovají celkem věrohodně, i když ta Smrt je nějaká moc lidská. V rámci "potlačení nevíry" přijmu ledacos, ale jednomu věřím pevně - Smrt nikdy nespí!

Líbí se mi nádherná ilustrace i hudba na pozadí nahrávky, ač jinak podkresovou hudbu většinou nesnáším. Ty jsou tvoje vlastní?

Amelie M.: Děkuji za vynikající komentář. :-) Mám radost, že to někoho vedlo k zamyšlení. Mám radost i z toho, že se shrnutí a výklad osvědčily, asi je budu používat častěji. :-)

Jsem moc rád za smích. Těch komických momentů je tam určitě víc, nicméně mám zásadu, že komické momenty musí mít současně plnohodnotný smysl i brány vážně, takže i pokud to přečte někdo zcela bez smyslu pro humor, bude to také v pořádku.

První sloka se mi celkem líbí, na druhé mi docela vadí, že by se měl řádek s dvanácti slabikami rýmovat s řádkem se sedmi - nejde mi to vůbec odrecitovat.

Líbí se mi na tom ta myšlenka, jak staří lidé sní o tom, co (by) dělali, když byli mladí, i to, že je to zasazeno do školního prostředí. :-) Skoro mě to nutí ptát se, co se stalo s jejím mužem, že zůstala sama - Opustila ho? Zemřel? Co se týče stylu, připadá mi tam trochu víc popisů než je nezbytně nutné. Asi máš lepší představivost než já.

Amelie M.: Děkuji. :-)

Severak: Mám radost, že se ti líbila. :-) Děkuji za přečtení a komentář.

Zamila: Spíše Eca, ten je mi o hodně bližší.

Zamila: Děkuji za poučný komentář, přesně takový jsem si představoval. :-) Moje znalosti jeho díla jsou poměrně chabé, podrobně znám jen Proměnu a od tebe "kafkárnu" Cesta nikam I, proto jsem do anotace napsal skromně "lehce inspirované dojmy". Určitě jsem nejvíc čerpal z Proměny - zejména tu odhodlanost, tvrdohlavost a "racionalitu", s jakou Kat vzdoruje nepříznivým okolnostem. Já jsem bohužel tvor příliš logický a "počítačový" na to, aby mi snová krajina vyhovovala, ačkoliv proti "ději mysli" nic nemám, jen musí všechno dávat nějakou logiku, případně i o něčem něco vypovídat.

V každém případě děkuji za poslech a komentář. :-)

Amelie M.: Děkuji. :-)

Zamila: Nesouhlasím, že trojúhelník jsou jen svébytné úsečky. Trojúhelník dělá z úseček to, že spolu sdílejí koncové body (vrcholy trojúhelníka), tím jsou na sobě nezbytně závislé. Ještě zajímavější je, když spolu dva trojúhelníky v rovině sdílejí hranu, z toho je pak čtyřúhelník.

Jé... ta se mi líbí. Já mám zase vztah k trojúhelníkům z hodin počítačové grafiky. Grafické karty všechny složitější útvary vykreslují pomocí trojúhelníků a rovněž všechny 3D modely v běžných počítačových hrách jsou reprezentovány pomocí sítě trojúhelníků, takže ať žijí trojúhelníky! :-)

A na Laurové jsem kdysi byl a líbilo se mi tam.

Závěr (poslední dva odstavce) mi připadá trochu zvláštní, ale pěkně se to čte.

taron: Skvěle jsi to vystihla. Souhlasím.

Severak: Absolutně šťastní lidé nejspíš také ne, však ti také nemají potřebu existovat, jsou šťastní i tak. :-D

Já mám ke štěstí trochu jiný přístup. Podle mě je člověk šťastný, když jsou uspokojeny všechny jeho potřeby (tělesné, duševní a další) a má čisté svědomí. A nemůže to trvat dlouho, protože jinak by člověk přestal vyvíjet jakoukoliv aktivitu (absolutně šťastný člověk by neměl žádnou motivaci cokoliv dělat).

Pěkné. Pobavilo mě to. :-D Hezký dvojsmysl. :-)

Myslím, že nejsi zdaleka výjimka ani anomálie, natož chyba. Lidé jsou různí, jsem přesvědčen, že spousta z nich pouze předstírá, že jsou stejní (normální), aby je ostatní lépe přijali. Normální se ti zdá člověk pouze do momentu, než ho poznáš (viz Severákův zápisek O normálních lidech - http://www.psanci.cz/denik.php?denik_id=3414-o-normalnich-lidech
).

Pozn.: mám na mysli tu opravenou formulaci z komentáře, ne tu původní.

Tato myšlenka se mi líbí. Mám velkou radost, že píšeš takové hezké úvahy. Jen někdy je těžké svoji myšlenku, i nápomocnou, vyjádřit tak, aby to ostatní pochopili. (A člověk si snad nikdy nemůže být jistý, že skutečně nápomocná bude, i když je tak míněna.) Člověk (např. já) má někdy strach z reakce ostatních a pokřiví myšlenku tak, že už pak není tak upřímná.

S touto formulací úvahy tak úplně nesouhlasím - na jednu stranu tvrdí, že odpovídá na otázku "jak se člověk stane moudrým" a na druhou stranu vlastně pouze konstatuje, že až se stane moudrým, za moudrého se nepovažuje. To mi připomíná spíš hru "Nemyslete na slona" https://cs.wikipedia.org/wiki/Nemyslete_na_slona) než cestu k moudrosti.

Pokud jde o můj názor, myslím, že moudrost získává člověk postupně a neexistuje žádná objektivní hranice mezi člověkem moudrým a nemoudrým. Člověk se může pouze stávat moudřejším, což je doprovázeno tím, že si uvědomuje chyby, které dělal, když byl méně moudrý. A jednou z těch chyb může být, že se považoval za moudrého.