Určitě?

Napověda autora vše mění
tohle Devils_PIMP fakt není!

(pokud mi budete věřit)

Je to povídka "bez děje", založená na pocitech hlavní postavy. Nikdy jsem si na takovou povídku netroufl a ani ani netroufnu, tím pádem můžu těžko radit, jak ji napsat lepe. Na druhou stranu, ne každému bude vyhovovat.
Dva detaily: trochu mě rušily formulace "ty jsi se" (nejsem z Prahy) a poslední větu bych fomuloval ".... víčka pozře..." nikoliv nepozře.

Povídka je vymyšlená dobře, ale hádám má dva čtenářské nedostatky. První, částečně subjektivní, je v komplikovanosti problematiky při vytváření systému. Myslím, že jen málo čtenářů (nespecialistů na hard sci-fi Asimova typu) bude mít trpělivost a vůli se v tom vyznat.
Druhý nedostatek je sice "formálního" rázu, ale dost podstatný. Povídka je vyprávěna ve 3. osobě, ale často jsou vsuvky jakoby v osobě první (myšlenky hrdinky), které ale nejsou nijak vyděleny. Příklad: "Takže ho mám… Předměty znova začaly vrhat stíny. Chci vědět proč." První a třetí věta jsou myšlenky, které běží hlavou hrdince (vypravěč = 1. osoba). Druhá věta náleží vypravěči v třetí osobě. Čtenář to ovšem může pochopit tak, že se postava ptá, proč vrhá stíny. Jednoznačně by bylo potřeba ty "myšlenky" graficky vypíchnout - třeba kurzívou.

Já vím, že tu větu o zakopání mrtvol říká hrdinka jako žert (a kdyby to skončilo "jinak", tak nic proti), ale děj k tomuto závěru směřuje.
Napsat slušnou milostnou prózu taky není sranda - nemá-li to být červená knihovna :-)

Stuko, mícháš dohromady dvě věci. Jednou je nápad (poprvé použitý Vetřelec, nebo Věc), ale úplně jinou je zpracování. To bys mohla o detektivkách říct, že všechny mají stejný základ – vražda a vyšetřování - a jsou tedy bez překvapení…
To, o čem mluvím já, jako o nedostatku překvapení, je právě to zpracování. Tím spíš, že „vraždící mnišky“ jsou vyvařené, tak to nebudu čtenáři cpát na talíři – tady máš vlastně závěr vyřčený už tady: „Pôjdu sa teraz za nás pomodliť a ráno s čistým svedomím zakopú naše stuhnuté mŕtvoly na záhradu, kde pestujú bylinky“. A to hrdinky ještě ani nevkročily do kláštera! Ne! Kdybych chtěl udělat z mnišek vraždící bestie coby závěrečné překvapní, tak budu čtenáře do posledního odstavce přesvědčovat, jak hodňoučké a miloučké ty bábušinky jsou! Jistě, nějaké (ale dvojznačné) náznaky tam být můžou, aby to nepadalo, jako závěr z nebe spadlý, ale pro čtenáře musí být miloučká babča zaměňující kříž za dýku šokem, ne předpokladem! A ten šok, to překvapení, že je to jinak, než si čtenář celou dobu myslel (tak, jak ho autor popošťouchával), to je ten prvek, co dělá dobrou povídku i na provařené téma. Samozřejmě, ještě lepší by bylo (a na to jsem se tady těšil) čtenáře záměrně navádět na „provařený“ závěr a v posledním odstavci to originálně otočit jinam. Tedy například, z mnišky potulující se klášterem s obrovskou zakrvácenou dýkou v ruce a tím přivádějící hrdinky k šílenství, se vyklube kuchařka jdoucí porcovat čerstvě poražené prase….
K dalšímu: Já také nejsem věřící a církev nemusím, ale vraždící mnišky nepředstavují církev – každý křesťan (i fanatický) zná 1. přikázání NEZABIJEŠ. Poruší ho dnes (na rozdíl od středověku) jen šílenec – v medicínském slova smyslu.
Na to, aby se dnešnímu čtenáři zvednul žaludek, by popis musel být „brutálnější“ – tady je vidět, že to psalo „něžné“ pohlaví – málo krve a vyhřezlých vnitřností.
Nezlob se, ale „mystery story“ není totéž, co horor!

No... no... Předpokládám, že tohle je tvá prvotina je na Psancích.
Nejprve k formě. Začátek se mi docela líbil. Pár namitek bych sice našel, ale nejsou zásadní (a gramatiku nejsem schopen zkontrolovat). Byl jsem v příjemném očekávání, co se z toho vyvine... Bohužel mě závěr totálně zklamal! Slyšela jsi někdy o pointě? Do posledí chvíle jsem nemohl uvěřit, že závěrem opravdu bude to, co je čtenáři od poloviny přímo vnucováno, k čemu povídka s primitivní příročarostí směřuje! Čili, ptáš-li se na stupňování napětí - nic moc. Napětí je založeno na neznámu, na překvapení - a já byl pouze překvapen tím, že překvapení nepřišlo.
Obsahově je povídku třeba brát jako "mystery" bez vztahu k realitě. O to víc by mě zajímalo, proč sis (jako žena) vybrala právě toto téma? Co jsi tím chtěla říct?

Něco mi to připomíná...

Odette: Zkus psát víc, není to vůbec nejhorší.

taron: U oltáře? Beru to jako básnickou licenci :-)

Tak by mě zajímalo, jestli tohle o mně napsala nějaká má (reálná či vysněná) milenka.
Proč ale úvaha?

:))) Nesměju se básni, ale tomu, že jsem hledal slova pro vyjádření pocitů... a pohlédl jsem na taronin koment - trefné...
Nicméně pro mě je ten schizofrenik příjemnější, než ten předchozí... světlonoš smrti a zmaru.

Tím jen potvrzuješ, co jsem níže napsal :-))

Hádám že takhle si taron "psaní o holkách" nepředstavovala, ale ....dobrý pokus...

Taky tam mířím... slušná stanice

evelína: Přiznám se, že tvoje myšlenkové vazby – a tedy souvislosti s multikulturalitou- nejsem schopen v první části vysledovat. V druhé části bych si dovolil nesouhlasit. Respektive, budu souhlasit s myšlenkou, že to není o křesťanství (zatím) ani o tvé víře. Ale JE to o náboženství. Je to podělanost před nábožensky motivovaným násilím, ke kterému by mohlo dojít. Podělanost před důsledky vlastní imigrační politiky, podělanost před selháním levicových iluzí.

taron: Já bych řekl, že v tomto případě (když nám forma nepomůže), je rozhodující obsah. A jelikož obsah není k diskuzi (úvaze), považuji to za báseň. A té nerozumím...

Větroplach: Právě že se to snažím realizovat.

GULI: Já myslím, že můžeme použít paralelu s evolucí - ty povrchní změny jsou tím, čemu se říká "mikroevoluce". Skoková - makroevoluční změna budiž připodobněna společenské změně nesené válkou, násilným převzetím moci apod.
Jestli by bylo lepší nechávat důchodce umřít na ulici? Co znamená "lepší"? Už několikrát jsem tu řekl svůj názor, že "lepší" je subjektivní kriterium. Takže se ptám lepší pro koho? Pro ty staré lidi? Pro jejich milující potomky? Pro jejich nemilující potomky, kteří čekají na jejich byt? Pro státní rozpočet (a naše daňové zatížení)? Důchodce většinou na chodnících umírat nenecháváme, ale... V podstatě většině umírajících starých lidí by se dal prodloužit život (o dny, týdny, měsíce, roky- různě) za cenu léčby v řádu milionů korun. Ty peníze nejsou = takže si na rovinu přiznejme, že necháváme staré a slabé umírat, když to stojí moc.
Kdyby má dcera onemocněla, snažil bych se jí samozřejmě pomoct. Půjčit si na léčbů, prodat byt... Je to i moje zodpovědnost - nevychoval jsem jí dobře, když kouří nebo droguje.

To se nevylučuje s tvrzením, že v básni nic netvrdíš, ne? :-)