Starší povídka napsaná při sledování západu slunce.
přidáno 07.04.2012
hodnoceno 4
čteno 781(11)
posláno 0
Říkal jsi, že všechno dobře dopadne.
A já ti věřila.
Zapadá slunce, víš? Je nádherné. Zatím je ještě jasno. Obloha je bledá jako odlesk modrého světla na stříbře. Jako odlesk světla lampy, co jsi mi koupil do ložnice, když jsi se dozvěděl, že mám tak moc ráda modrou. Jako odlesk na stříbrném prstýnku, co jsi mi dal, když jsem ti řekla, že stříbro miluji.
Už vidím tu zlatavou záři umírajícího slunce. Je světloučká a křehká. Jako kokosové pusinky, co jsem ti vždycky pekla na Vánoce. Mraky jsou zality tou září stejně jako ony. Není jich moc. Již se dávno vypršelo. Vidíš, trávník před domem je stále mokrý a voní. Voní jako štěstí, které jsem s tebou poznala.
Venku se ozývají první cvrčci. Cvrkají jako toho večera u jezera. Tam jsme spolu sledovali západ slunce. A povídali si. Ach, jak dlouho, předlouho jsme si povídali. Až se snesla noc a my pak ve tmě hledali cestu domů. A pod tou první lampou, klidně ti dovedu ukázat, která to byla, jsi mě poprvé políbil. Na rozloučenou. Uprostřed věty. Moji rodiče by nám dali, vidět nás spolu. Jak je to dávno, kdy jsem mamince říkala, že jsem byla s Jiřinou, mojí nejlepší kamarádkou, a přitom jsem celé večery trávila s tebou? Toho překrásného večera jsem přišla domů jako ve snách. Stále jsem cítila ten hebký dotek tvých rtů na těch svých. Jak já jsem byla hloupoučká a šťastná! A to díky tobě.
I teď bude brzy večer. Tady, v realitě. V opuštěné pracovně. Musím uznat, že sis tuto místnost vybral moc dobře. Z okna se dají stále sledovat ty nejkrásnější západy slunce.
Pověz, proč sis vybral právě toto místo? Taky ti ten výhled připomínal to, co teď mně? Mládí. Štěstí. Ideály?
Kolik času jsi tady trávil? Psal jsi a psal. A nikdo tě nesměl rušit. Jen jsem ti občas přinesla kávu a zákusek nebo čaj se sušenkami. Častokrát, když jsem sem vešla, jsi stál u tohoto nádherného okna a sledoval jsi usínající přírodu. Obdivoval jsi se kráse těch barev stejně jako teď já, že?
Na horizontu se již rýsuje červený pás mizící mezi horami. A poslední paprsky slunce se krvavě odráží v klidné mírně se vlnící hladině jezera. Je to zvláštní světlo a já jako bych zase viděla tebe, jak tu stojíš a poslední vzdechy světlého dne ti ozařují tvář, jež získává ten teplý oranžový nádech. Stejně jako ty tisíckrát předtím i já tu teď stojím a před mými zraky se rudá vznáší vzhůru a bledne. Má růžovoučký nádech, přechází přes béžovou do žlutavé a brzy mizí v modravé až úplně zaniká v temnotě na východě.
Dnes je nebe téměř bez mraků. Jen pár fialových beránků se tísní v červené záplavě jako němí svědci. Ale já si pamatuji na dny, kdy zuřily bouře. Zdálo se, že tě ode mne odvanou pryč, ale vždy se ukázalo, že to jsou jen pomíjivé přeháňky. Padaly i kroupy, avšak i poničenou střechu jsme společnými silami opravili. A nebylo to jen počasí, co nás přimělo rozhodovat společně.
V našem životě nebyly jen tvé verše předčítané při skomírání dnů. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsi vkročil do dveří našeho domu s malou v náručí. Měla žlutavou peřinku, protože moje máma nemínila nic nechat náhodě. A ty jsi se tehdy usmíval od ucha k uchu. Byl jsi hrdý otec. Ten nejšťastnější na světě. Ale ona už není zdaleka tak malá. Dneska už ani nepláče kvůli rozbitému kolenu, ani nepobíhá s kluky ze sousedství. Nepere se. Necucá si prstíky. Nesleduje Kouzelnou školku. Už mi ani netají, že si po večerech také čte verše. Že hledí na západy slunce a vzpomíná. Na tebe. Na tvé pohádky před spaním. Na to, jak jste si ze mě vždy tropili žerty. Tvé rozpustilé poupátko nám již vykvetlo.
Začíná být chladno. Zem ztrácí své teplo stejně jako my všichni. I já mám pocit, že chladnu. Svět je už celý takový chladnější. Možná proto, že lidé jsou skoupí na hřejivé úsměvy. Možná proto, že můj vyvolený úsměv se rozplývá v mých vzpomínkách.
Je to zvláštní. Čím více se snažím vzpomenout si, tím rychleji se vše rozmazává. Občas mívám pocit, že někde slyším tvůj hlas, že vidím siluetu tvé postavy, jak dumáš nad nějakým příběhem a užuž čekám, že se mě zeptáš na radu. Jenže ta otázka nepřichází a já zase postaru myji rukama nádobí a vše, co mohu slyšet je proud horké vody. A ticho. Ticho zvláštního osamění.
Víš, vlastně už ani nepláču. Jako bych byla vyprahlá a nedovedla plakat. Jsem jako ta bezmračná oranžová, co teď vládne horizontu. Ta oranžová jako poušť. Horká a zároveň rychle chladnoucí. Nepřívětivá a vyschlá. Veškerou svou energii vydávám v práci. Jenže i tak se najdou okamžiky, kdy si vzpomenu na tebe. Já totiž nedovedu nikdy zapomenout na tvůj smích. Na tvé verše. Na milostné dopisy, které jsi mi psal, když jsme ještě byli mladí a bláznivě zamilovaní. A chybí mi tvá blízkost.
Ta zlatavá záře dnešního večera mi ani nedovolí docela zapomenout. Avšak mnohdy mě to ticho přivedlo k otázce, zda mi nechybíš jen proto, že jsme si na sebe zvykli. Či spíše, že jsem si na tebe zvykla já. Nemyslíš? Každé ráno jsme se probouzeli vedle sebe. Každé ráno jsme spolu snídali. Každé ráno jsi nahlas předčítal fejetony z novin. A když jsi tu už prostě nebyl, měla jsem pocit prázdnoty. Neskonalé hluboké, snad bezedné prázdnoty. Tvůj hlas je ten tam. I zápach našich oblíbených cigaret. Musela jsem přestat, protože bez tebe to bylo jako inhalovat vzpomínky. Šedivý kouř, který se líně linul ve vzduchu, už osaměl. Není další ruky, jež by držela majáček temného požitku. A dým z těch dvou chřadnoucích tužek, co píšou na neviditelném papíru, se již nespojuje. Tabák už nehoří.
Ale když se teď podívám ven, vidím stromy jako namalované tuší na tónovaném papíře. Ten teď září sytě zlatou, přes světle fialovou splývá s modrou a temní se až do stejného tónů, v jakém je obálka tvé sbírky básní. A také cítím tu vůni trávy. Připomíná mi tvou oblíbenou kolínskou, kterou jsi mě každé Velikonoce polil při pomlázce. A uvědomuji si, že i když jsem si myslela, že bez tebe nedovedu žít, tak jsem. Pořád jsem. Chudší o tvé něžnosti, o tvou laskavost, o tvou poezii, avšak jsem. A budu tu, dokud mě naše dcera bude potřebovat, za nás oba.
Temná modř již objímá téměř vše, kromě úzkého pruhu nad jezerem. Z toho již vyprchala rudá, jako když se krev po boji vsákne do hlíny bojiště. I záře zlata je ta tam. Zůstává opět odlesk. Jako na začátku. Jenže tento v sobě má trochu od všeho. Podobá se podzimu. Ale rychle slábne. I já slábnu a usínám. I já cítím přicházející chladnou zimu. Avšak setrvám zde až do chvíle, kdy i má víčka nepozře půlnoc.
přidáno 01.12.2012 - 22:36
Je to povídka "bez děje", založená na pocitech hlavní postavy. Nikdy jsem si na takovou povídku netroufl a ani ani netroufnu, tím pádem můžu těžko radit, jak ji napsat lepe. Na druhou stranu, ne každému bude vyhovovat.
Dva detaily: trochu mě rušily formulace "ty jsi se" (nejsem z Prahy) a poslední větu bych fomuloval ".... víčka pozře..." nikoliv nepozře.
přidáno 02.05.2012 - 16:11
Poutavě napsáno, celkový dojem je ale smutný. Možná by to chtělo nějaké pokračování.
přidáno 07.04.2012 - 22:49
Je krásně sentimentální :-)
přidáno 07.04.2012 - 21:48
Poutavé líčení... líbí se mi množství barev, kterými líčíš atmosféru daných chvil :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Barvy našeho podzimu : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Jen bezvýznamná tragédie
Předchozí dílo autora : Koťata

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku