Birtiri: človiček: Hanulka: koiška: LadyLoba: Mlčeti Zlato: Psavec: Yana: Díky moc všem za zastávku, přečtení, milá slova…

puero: Osud řadím do kategorie pohádek:) Ale děkuju, je to moc milý.

Neu: :D Dík, ale je bez očekávání, ne bez adresáta;)

Křehká krása…

Miňko: Psavec: Dandy: Děkuji!

LadyLoba: :) Díky!

Pro mě bohužel místy na hraně (spíš za) patosu, ale má i moc hezká místa. S přihlédnutím k věku vlastně super.

Milé, připomnělo mi to nedávné koštování výhonků smrků se synem :-)

puero: Až najdeš, dej vědět.

Nejvíc se mi líbí ta první půlka, krásně plyne. A dobrá myšlenka, jakožto někdo, kdo nad vším moc přemýšlí, ji dost oceňuji :D Jenže pak člověk vidí, jak to vypadá, když se nepřemýšlí vůbec... a jo, asi by mi bylo líp, ale neměnila bych. Ale to už trochu odbočuju od tématu.

Tu znám. :-) Hezká.

puero: Děkuju! Těší mě to.

Nj, nějaký macho latino tipuju. Dobře vystiženo, super atmosféra, až mi je z ní lehce blivno - ale já zůstala napůl zaseklá v příběhu někde s tou, o které víme jen, že měla kulaté oči. Četla se dobře, tyhle pozorovací mě baví.

Mně se ty pocity zdají autentické (až dost). :-) Vyjádřeno čtivě, byť to zavání trochu červenou knihovnou a tu já fakt nemusím. Ale nějak to se mnou zarezonovalo, i když moc takových žen neznám, co by se ztrácely v bažinách luxusu, ale určitě takové jsou. Jen nevím, jestli by přemýšlely zrovna tak, jako tahle. Já si tam dosazuju jiné bažiny a pak mi to dává smysl. A oceňuji pokus psát z pohledu ženy, sama bych to z pohledu muže (asi?) nezvládla. Čím jsem starší, tím míň asi. I z tohohle hlediska je to vlastně zajímavé čtení.

Lotka: Orionka: Moc děkuji vám oběma, potěšilo mě to.

Jo, oslňovače už jsem taky potkala. Výstižně popsáno, zaujala mě.

Psavec: Děkuju!

Dandy: Díky za poslechnutí. Já věřím, že skutečně zapomenout nejde ani není žádoucí - aniž by první člověk danou věc zpracoval a integroval. Samozřejmě se ale můžu mýlit.

Yana: To mě mrzí, rozbrečet jsem tě nechtěla - snad to bylo alespoň úlevné. Ano, nabádá nehodnotit a hlavně se ozývá proti victim blamingu - nedávat vinu tomu, komu se “to” stalo, ať už to bylo cokoliv… myslím, že to je takový mechanismus lidské mysli, odůvodnit si, proč se to ono dané/mu dotyčné/mu stalo, že nás to falešně chrání - protože vytváří iluzi bezpečí, že když se budeme chovat “správně”, nám se to stát nemůže. Děkuji ti Yani! Že jsi četla a za tvá slova.

Strach se může zahojit, ale ne sám, ne bez odvahy a potřeby alespoň nakouknout za provaz. Je moc hezká a maluje pěkné obrazy, ani mi nepřijde tak smutná. Spíš zamyšlení se nad lidmi a kontrasty mezi nimi. Osobně se považuju za větroplavce, plachty se mi sice v bouři dost potrhaly, ale pracuji na opravě.