To je hezký, děkujeme :-)

Zajímavý obraz.

Ve druhým až čtvrtým řádku jsem se našla :D Zajímavý. Přijde mi to jako tři nesouvisející miniatury. V té první bych asi nepoznala tvůj rukopis. Ale lipovou vůni miluju.

Trochu nuda... :-) Ne, je dobrá, jen bych radši četla na jiné téma.. fádní jednotvárnosti je všude tolik, že ji v poezii tolik nehledám, ale je vyjádřená dobře. První půlka mi přijde, že má lepší spád.

Nejvíc se mi líbí ten začátek.

Bytostný smutek, ale krásně a jemně podaný.

Tohle je super, v mnohém jsem se dost našla, baví mě ten styl, něčím mi dokonce připomněl některé moje starší výplody. Běhání za mrkvema mě vyloženě rozesmálo (a zabolelo zároveň). Mám ráda tuhle obnaženost myšlenek, které si nehrajou na nic jiného než na to, čím prostě jsou. Bez obalu.

V téhle se místy ztrácím, trochu jakoby mi tam chybělo nějaké propojení... možná to jsou prostě momentky poskládané pohromadě?

Ale některá místa jsou hezká, zvlášť mě chytla za srdce tahle:

"i když něco bolí
může nádherně nést život kupředu
napečeš šátečky s marmeládou
vložíš chuť i když do těsta červená nestačí"

Až do poslední strofy jsem si myslela, že se jedná o stejné vlny, jako ty Puerovy. Hezká. Taky mě trochu děsí, jak se některé vlny opakují. Ale zas bez nich by to nebyl život.

Taky by to mohlo být o panické atace nebo úzkosti a bezmoci, kterou cítí člověk, když přihlíží, jak se to děje někomu blízkému - kdy to chce násilím "přervat na bílo".

Pokud by "šílení ptáci" bránily tomu se nadechnout, pak by mi dávala smysl i ta zobcová flétna, jako symbol naděje, jako terapeutický prostředek sloužící k zlepšení dechu.

Vlastně by se tam dala dosadit i jakákoliv jiná nemoc, nemusí být nutně psychického rázu, ale nějak tam vnímám takové náznaky... Každopádně díky, ty komentáře mě donutily se zamyslet víc do hloubky a nezůstat jen u pocitů a obrazů.

Puerův výklad mi dodal nový pohled na báseň, který by mě ani trochu nenapadl, a nevím, jestli jsem tenhle obraz ve svý hlavě chtěla. :D

Nicméně na mě to působí úplně jinak, zvlášť v kontextu zbytku básně. Šílení ptáci mi tam vnáší takovou hitchcockovskou atmosféru... Co tropí v jejích ústech - možná skrze ně pouští jejich vlastní šílenství dál? Jako bych až slyšela jejich skřeky ... Skoro mi to přijde jako metafora pro nějakou duševní poruchu. Nebo jiné vnitřní stíny, které se prodraly na povrch... epizodka "šílenství" po období klidu.

To jen tak co napadá mě, když tu hodně lidí psalo, že neví, co si pod tím představit. Může to být samozřejmě úplně jinak. Jinak ponurá mi přijde taky dost. Ale já (už) se temnoty nebojím.

Neu: Tak už chápu, kde se nám nepotkal pohled na věc… zajímavé. Já mám studijní materiály nejradši:D A ráda čtu to, co mě zaujme, klidně pořád dokola. Hledám nové významy, hloubky. Ne nadarmo říkali, když jsem byla malá, že bych holýma rukama rozebrala tank. Prostě se v motorech hrabu ráda. Ale je fakt, že mnohdy taky záleží na mém aktuálním rozpoložení. Mám ráda obojí.

Neu: Já myslím, že dlouhý je to naschvál. Forma odpovídá obsahu, dokresluje ho... já to třeba úplně celý četla dvakrát za sebou.

Zajímavá, pěkná myšlenka i neobvyklé vyjadřování plynoucí z vlastního pozorování světa.

Milá... zvlášť ta část s metením, tam se nacházím...

První polovina úchvatná, v druhé mi malinko zakolísal rytmus. Ale celkově je moc dobrá, těžká, ale hezky napsaná. Nejvíc se mi líbí ten začátek. Přemýšlím nad tím názvem...

Krásně vystižený život, stárnutí, změny v čase... uff, ještě ji vstřebávám a ještě asi chvíli budu. Ta bezvýznamnost a malost lidské počínání v moři času...zastudila. Je vlastně krásná a depresivní zároveň. Zmizíme, jako ty stopy v písku...

A je zajímavá stylem, u kterého bych snad výjimečně nepoznala, že je tvůj. Ale líbí se mi, hezky plyne, jako moře, jako vlny... díky.

To je super metafora, ten závěr je parádní. Ale pocit lehkosti a beztíže z ní nemám, spíš naopak. Pro mě je (nejen) o tom, jak jsme si jako děti mysleli, jak riskujeme těma našima hrama… a přitom největší risk a někdy zběsilá jízda bez drža je samotný dospělý život. Poznání, že zastavit to nemůžeš, ani když se zrovna řítíš z prudkého kopce a do očí ti šlehá vítr tak moc, že nevidíš. A jsme sakra dobří, že to zvládáme i když nezvládáme. A jo, nakonec je v tom i pořádná dávka odvahy a nutné důvěry, bez ní by to nebyl pořádný život. Dík:)

Tohle je skvělý... těžký, ale výborný. "Základní kámen nihilismu nejde zhmotnit" - ach! A komentář Yany taky super.

Jinak to, co popisuješ, je myslím normální proces opravdové tvorby, která jde fakt z člověka. Prostě se nedá vynutit. Já se konečně naučila si to psát, když to přijde. Dřív jsem to nedělala a stovky textů mnou jen tak prošly a nenávratně zmizely, už jsem je pak nedokázala chytit... ještě se mi to občas stane, ale skoro vždycky si napíšu aspoň něco, alespoň záblesk té myšlenky, pocitu.

Moc hezky vyjádřeno... Ten pocit překvapení až šoku, kdy jsou věci úplně jinak, než člověk uvěřil. Může být těžké se s tím vyrovnat a pomalinku začít znovu věřit sama sobě a vlastnímu úsudku. Dát to celé do slov je myslím dobrý první krok.