Holčičí vzpomínky

Barevné kamínky v krabičce od sirek
stírají si navzájem slzy.
Neopustils jenom mě
všechny naše vzpomínky,
celou naší minulost
trochu se po tobě vyptávají.
/zoufalství nenávratnosti…/

Horký čaj o páté piju sama
z porcelánového hrníčku v tichém pokoji
anglické královny
nikdy mě nepřišla navštívit
uklidnit mě, že i ona milovala.
/čekám každý den,
nevzdávám se/

Procházím nikdy neusínajícím městem
hledám tvoje zapomenutý sliby
na rohu u každý lehký holky.
/i kaluže po dešti se na mě dívají soucitně/
Každá z nich tě zná,
ale všechny mlčí, když se po tobě ptám
po naší lásce.

Nahýmu tělu je zima i pod peřinou
zahřívals ho, kdysi
klidně celou noc, s úsměvem na rtech.
/byly to, co jsem ráno cítila jako první/
Teď už nikdy ráno neodejdeš
neřekneš mi, že jsem roztomilá,
když spím s obličejem zabořeným do polštáře
neřekneš už nic.

/Slečny v kavárnách mají v očích soucit
každá mi věnuje jeden pohled,
abych věděla, že tohle taky zažily.
Že tohle zažiju ještě tolikrát…/

Pastely v plechový krabičce postrádají jednoho z nich
/fialová, tvá nejoblíbenější
a prý i nejupřímnější barva/
jednou sis jí půjčil, chtěls moje triko barevný, upřímný.
/výraz v očích jsi nakreslil tak šťastný/
A barevné korálky se rozkutálely po podlaze
bez soucitu k uplakaný holce.
Dívám se, jak se třpytí v odpoledním slunci z cizích očí,
/a za oknem je déšť a vítr, zima a melancholie/
objímám si kolena, do šera šeptám tvoje jméno.

/jediný kdo ho slyší je kytara v rohu pokoje,
na kterou jsi hrál tak rád/