Holka, co voní po medu..

Víš, co jsem měl včera k obědu?
Ano, bylo to včera, ve středu.
Nevíš? Tak já tě trošku navedu..
Zavři oči, dej mi ruku a já tě povedu..

Byla to holka, co voní po medu,
a já jsem podlehl jejímu pohledu,
na nic jiného teď myslet nesvedu,
ta tvá vůně mě pohání kupředu.

A tvé oči? Tak nadějně zářící,
a ta chuť polibků se skořicí,
trošku studu, ale i tak usměv na líci,
to rozdmýchává mé srdce hořící.

Mé prsty zajedou do tvých vlasů,
jsem zticha a užívám si tu krásu,
tvé polibky cítím na rtech zas
a jediné, co si přeji, ať se zastaví čas.

V mých ústech chci cítit tu slanou,
chuť slzí, co z tvých očí kanou,
nenechám tě utéct požitku
a zasypu tě tisícem polibků.

I já chci se nasytit těla Tvého,
ať stane se součástí toho mého,
necháme se prostoupit něhou,
a ta nás ochrání od všeho zlého.

A tak to říkám, ať i ty víš to,
nenajdeš na tvém těle místo,
které by opomenuto bylo,
aby dotek rtů mých pocítilo.

A tak ve mně sílí naděje,
že to děvče mi znova zapěje,
něžně mne pohladí po tváři
a i mé oči se zase rozzáří.

Tak dejme šanci té naději,
nikdy nic nepůjde snadněji,
ale já nic jiného si nepřeji,
ať ruce v tvých dlaních si ohřeji.

Nebude to hned a možná ani brzy,
ještě chvíli si budeme utírat slzy,
ale jednou zacelí se v našich srdcích díra,
tak žijme nadějí, ta nikdy neumírá…