Klíč k hlubinám srdce

Že byla to náhoda, tomu nevěřím,
proč jinak bych dostal klíč ke dveřím,
které měly být pro mě navždy zamčené
a to co skrývají, na míle vzdálené.

Teď však ten klíč v mé dlani mě pálí,
a z dálky andělé, jako by na harfy hráli,
v těch tónech slyším zcela jasně,
že za těmi dveřmi čeká mne něco krásné.

Něco co život jen zřídka nám skýtá,
blížím se pomalu, ale v hlavě mi svítá,
ta slova ať jsou do kamene vrytá,
ten dar je tak vzácný, že se neodmítá.

Odemknu a lehce strčím do dveří,
co vidím uvnitř, jen těžko tomu uvěřit,
na moment oslepí mne silná záře,
pak si všimnu lavice, papíru a kalamáře.

Asi je zbytečné dál ve dveřích stát,
posadím se do lavice a začnu psát,
leč v ten okamžik mi hlava padá únavou,
usnu a mé myšlenky do dálek odplavou.

Byl to jen okamžik či snad celý den?
Však zdál se mi silný a překrásný sen.
Pomalu procitám tam, kde dobře to znám,
najednou mi dochází, že už nejsem v tom sám.

Je mi krásně, i když jsem trošku zmatený,
když mi dochází, co je důvodem té proměny,
všimnu si, že držím list papíru ve své ruce,
tam stojí napsáno: „Naslouchej hlasu svého srdce“.