Starý pařez

Starý pařez
Starý pařez v rouše z mechu
tiše v listí spí.
Slzy deště zkrápějí mu
vrásky kůry, která tlí.

Vryté časy pod košilí
nese hrdě, nejásá.
Na něj zhůry všichni civí
ač mu chybí grimasa.

Starý pařez v lesa stínu
schovává se před světem.
Jako já když ležím v splínu,
když otáčím se za létem.

Vrásky z kůry vyprávějí
příběh dlouhý, poučný.
O tom, jak zde ptáci pějí,
vedle stezky naučný.

Příběh o tom mladém stromu,
co vyrostl na kraji tří luk.
Vedle starých zbytků domů,
vedle krásných božích muk.

Rostl dlouho, mladík silný,
vyrostl snad do oblak.
Dával úkryt, dům i stíny,
miloval ho každý pták.

A čas letěl s větrem v zádech
splašeně, jak spřežení.
Náhle chyběl mocný nádech,
začal býti ztracený.

Stál však hrdě na svém místě,
žil si jenom pro zítřek.
O svém konci věděl jistě,
ulehnout chtěl do kytek.

A když čas se sešel s časem,
vítr složil jeho čest.
Ležel přikryt travním klasem
a hleděl vzhůru k světlům hvězd.