Smutek.

Vodopád Tvých vlasů
padá na ramena
jsi unavená

smutek máš na rtech
na duši
všechno je marné
včerejšek už nikdo nezruší

co stalo se už nejde vrátit zpět
tak funguje náš svět
a na tom stojí

jen vzpomínkami můžeme se spojit
třeba o dvacet let

ač smutek sám nic neváží
dovede tížit, srazit na kolena
nejedna slza osolená
je těžká jako závaží

každého někdy potká
nemívá zlatý rám
nejlépe vyplakat až duše bude krotká
každý díl jeho člověk nést si musí sám.