Poezie kolejí

Chlápek vedle mě usnul,
sotva jsme opustili nádraží.
Z telefonu mu hraje hudba.
Je hlasitá a orientální,
ale netepe.
“To se dá”,
říkám si a otevírám knihu básní.

Pak se zakoukám na ženu s miminkem
sedící proti mně.
Na Asiatku z venkova má neobvykle krátké vlasy, a taky hladké ruce,
ze kterých je cítit jemnost
stovek hedvábných šátků.
V očích má hrdost i pokoru i odhodlání.
Jsem rád, že tady je.
Tady na světě.

Malá servírka roznáší v konvici kávu
a ve světlemodrém stejnokroji má zasunutou
exotickou květinu.
Železniční oficíři nám zvenku salutují
a já jim salutuju nazpět.
Děkuju že to s námi myslíte vážně.
Je vás už jenom hrozně málo.

Mám rád jízdy vlakem,
kdy na malou chvíli nemusím rozhodovat
o svých vlastních kolejích.
Kdy na malou chvíli můžu jen sedět
a nechat se táhnout
kovovym drakem
barevnou pustinou.

Souprava s námi uhání
po nové železnici
hlouběji do pralesa,
hlouběji do neznáma,
hlouběji do nás samých.
Chlap vedle mě pořád spí,
asijská hudba hraje
a na malou chvíli
nikdo nikam nespěchá.