Svoboda je osamělost

Kristián Augustýnek seděl na své zídce. Přemýšlel. Přemítal o spustě věcí, důležitých i nedůležitých.
Právě před malou chvílí dostal padáka (no spíš mu byl odebrán..tedy křídla mu byla odebrána) od samotného Pána.
Seděl, klátil nohama a rozhlížel se po zemské krajině. Bylo mu smutno. Stýskalo se mu po jeho malých kamarádkách, které v nebi dostával na starost. Ty mu často dlouze vyprávěly o světě krásné příběhy plné pohádkových hrdinů. Tenhle svět však vypadal docela jinak byl dost..opuštěný. Vlastně v širokém okolí nikdo nebyl. Tedy až na jeho zídku a na malou chundelatou kuličku podřimující na konci Augustkovy zídky. Dlouze to z povzdálí sledoval. Jemně se to vzdouvalo, při každém nádechu. Nenápadně se přisunul blíž a do toho něčeho šťouchl prstem. Z klubíčka se zvedla nevelká kočičí hlava. Pohladil kočku pěkně od čumáčku, až ke konečku ocasu. Zapředla. Jejich přátelství bylo navždycky uzavřené. Kristián kočku znovu pohladil a seskočil na zem. Věděl, že je konečně svobodný. Dřív nemohl nic, stále jen poslouchat příkazy, vždy nad ním bdělo OKO Boží. Však teď byl..mohl si jít kamkoli se mu zachtělo.
Tak tedy šel.
Však ušel jen pár kroků. Začalo se mu stýskat.

Kristián znovu seděl na své zídce. Znovu přemýšlel. Přemýšlel, proč je svoboda tak neuvěřitelně osamělá. Vždyť jen jeho nová přítelkyně, jeho zídka ho svazovaly. Měl svou zídku, svou kočičí kamarádku, však nebyl
    svobodný.