I.Prsteny - 11.část

V příštích dnech Isabella čekala, že se bude něco dít. Ale nedělo se nic. Pomalu začala chápat, že otec ji nechá v nejistotě tak dlouho, dokud to jen půjde.Kdykoliv k ní hovořil, cítila jak je podrážděný, ale vždy se ovládl, i když často měla pocit, že k políčku není daleko.

Netušila, že by s otcem dokázalo něco tak zamávat. Nejspíš s ním hrabě již mluvil. Avšak stále měla v koutku duše obavy, že to s jejich sňatkem nevyjde. Její otec si k ní vůbec nic nedovolil, ba ani slůvkem ji nic nenaznačil.

Ke všemu se vrátil ještě Filip. Jeho návštěva u otce ji rozrušila. Střetla se s ním na chodbě, kde ji málem porazil, jak chvatně odcházel a dokonce ji stačil vyhrožovat:

„Jen se neradujte, ještě k oltáři nejdete.“

Cítila jakýsi neklid, zvláště měla divný pocit z muže, který Filipa doprovázel. Opět ji pozdravil smeknutím klobouku a mírnou poklonou. Ano, byl to ten muž, co byl nedávno u otce. Ale proč ji stále něco připomíná?

Tenhle nepříjemný pocit ji na náladě nepřidal. Už od rána se necítila dobře. Asi na ni jde nějaká horkost. Noha ji taky pobolívala. Slunce doslova sálalo, ale bylo pichlavé a dávalo vědět, že dlouho nevydrží a bude pršet, ne-li sněžit. Večer brzy ulehla, cítila, že má mírnou teplotu. Vypila sklenici svařeného vína a zachumlaná do pokrývek cítila jak ji zmáhá spánek.

Oddechla si, zítra až se probudí horkost bude pryč a snad bude lépe. Jenže se mýlila. Usnula sice, ale její spánek vůbec nebyl klidný. Měla nepříjemné sny. Stále se jí vracela úklona toho neznámého muže. Stále někde bloudila, někam padala a pak, jako by si najednou vzpomněla.

Ano ,ten muž stejnou úklonou posílal pozdrav hraběti tenkrát, když jej svrhli do rokle. Najednou se jí zdálo, že ji stejná ruka nutí do pádu a ona padá někam do prázdna.

Úlekem se probudila. Na čele se ji perlil pot, celá se chvěla jak úzkostí tak strachem, co ji najednou přepadl. Všude bylo ticho, pokoj byl zalit měsíčním světlem. Musela vstát, teď by jistě nedokázala usnout. Oblékla si na noční košili župan a plášť.

Zajde do kuchyně a svaří si ještě trochu vína. Mohla vzbudit služebnou či komornou, ale nechtělo se jí burcovat celý palác jen kvůli špatnému spaní. Bylo tak krásně vidět, že ani nerozžehla svícen. Zamířila ke dveřím, pár kroků před nimi, ještě dřív než vztáhla ruku po klice, nastala tma, to jak měsíc zakryla mračna,a zastavila svůj pohyb. Jen na chvilku než oči přivyknou tmě.

Najednou se jí zdálo, že slyší nějaký šramot. Zpozorněla. Ano někdo byl za dveřmi. Měla sice zamčeno, ale náhle ji polil smrtelný pot. S hrůzou si uvědomila, že je zle. Co teď? Někdo se k ní dobýval. Probůh co má dělat? Křičet, zarovnat dveře?

Poslepu couvala a mířila zpět. Stála v místech, kde byla tajná dvířka ve zdi.Jak nejrychleji to svedla, zmizela v tajné chodbě. Sice si zlámala nejeden nehet na prstech jak se snažila dvířka otevřít. Ale nakonec se jí to podařilo. Stačila je právě včas za sebou zavřít.

Všude kolem ní byla tma a chlad. Strašně se bála pohnout, aby nenadělala nějaký hluk a oni ji neobjevili. Přitiskla ucho ke dvířkům. Srdce ji bylo až v hrdle, když slyšela, jak se do jejího pokoje dostala nezvaná návštěva. Byli podle všeho dva. Pouze se domýšlela věty, z kterých slyšela vždy jen pár slov. Ano, hledali přímo ji. Náhle hlasy zmlkly. Zato uslyšela hlas své komorné:

„Madmaseille,děje se něco?“ víc ubohá komorná nestačila říct. Isabella slyšela tlumený pád těla.

„To ne, rychle pryč,“ pronesl jeden z mužů tak blízko, až se Isabella bála, že musí její strach, její zrychlený tep a dech, dotyčný uslyšet. Ale nestalo se tak. Neznámí vetřelci odcházeli. Vytratili se stejně rychle jak přišli.

Seděla na studené zemi a začínalo jí být chladno. Musí však počkat aby měla jistotu, že nezvaná návštěva již odešla. Konečně se rozhodla, že to zkusí. Ale ať se snažila sebevíc, tak dvířka ne a ne otevřít. Pochopila. Tělo nebohé komorné leží nejspíš před dvířky a proto nejdou otevřít.

Ale ona tady nemůže zůstat. Začala ji být čím dál větší zima. Nezbývá nic jiného než jít opačným směrem. Byla to strastiplná cesta. Všude tma, plno pavučin. Každou chvíli o něco zavadila, či vrazila do stěny. Třásla se zimou a obavami. Když se konečně dostala ven o moc si nepolepšila, jak doufala. Venku již bouřilo a z nebe padaly cáry vod, takže byla za chvíli celá promáčená.

Uplynula nekonečně dlouhá doba než dorazila k cíli své cesty. Když stanula před vysněnými dveřmi netušila, že to bude stát tolik síly a přemáhání,nebo spíš váhání než na ně zaklepala.

* * *

„Pane hrabě, je tady ta ženská Orlenová,“ třásla ramenem hraběte komorná Josefína, aby se vzbudil.

„Co se děje?“ zeptal se hrabě a Josefína mu zopakovala, že asi přišla ta ženská Orlénová.

„To jsi ji nemohla vyprovodit sama?“ řekl rozespalým hlasem hrabě.

„To nejde , stojí za dveřmi a opírá se o dveře, je celá promáčená, copak ji mohu vyhodit.“

„Tak ji teda přiveď.“ rezignoval hrabě. Komorná si oddechla a dodala:

„Je ale nějaká divná.“

„Ale jdi,“ řekl hrabě a plácl ji po zadečku. Pak vstal a došel ke krbu, přihodil několik polen a zapálil ještě jeden svícen a postavil ho na římsu krbu. V tom Josefína otevřela dveře a uslyšel jak říká:

„Pojďte dál.“ a sama pak odešla, u toho zrovna nemusí být.

Isabella vešla opatrně do pokoje. Cítila po celém těle horkost, ale přitom se třásla zimou. Měla slabost v kolenou, věděla, že dlouho už stát nevydrží.

Hrabě se k ní otočil a ihned poznal omyl své komorné. Ano ta dívka měla hodně podobný plášť jako Orlenová, ale byl to docela někdo jiný.Taktak ji stačil zachytit,aby se nesvezla k zemi. Zavolal na Josefínu:

“ Zefí, rychle pojď sem.“ Ta nestačila dojít daleko a byla zpět v zápětí.

„Musíme ji uložit, pojď svlékneš ji.“ Ale to už Isabella nevnímala poddala se horečce a mdlobám. Když byla v suchu a pod přikrývkou, řekl hrabě Josefíně:

„ Zůstanu u ní a ty dojdeš pro doktora Marbantla.“

Naštěstí byl doktor doma a netrvalo dlouho a byl u hraběte. Doktor skončil prohlídku.

„Budu k vám upřímný, pane hrabě. Pokud ji co nejdříve neklesne teplota, je s ní zle. A ta její noha se mi taky nelíbí. Musíme udělat všechno, aby se zbavila horečky. Už jsem Josefíně vysvětlit co a jak je třeba. A teď mi řekněte milý Bastiene, kde jste k té dívence přišel? A kdopak to je?“

„Ta dívenka, doktore, přišla za mnou sama, ovšem kdo to je vám milerád řeknu, ale pokud to zůstane jenom mezi námi.“

„Znáte mne pane hrabě, zajisté budu mlčet, je-li to ve vašem zájmu.“

„Ne v mém, ale v jejím zájmu, je to komtesa Isabell Vivien de Leroa,ovšem to není vše, víte dá se říct, že je to má snoubenka, ačkoliv… já nevím, co ji ke mně přivedlo takhle v noci a v tomhle stavu.“

Hrabě pak nabídl doktorovi sklenku vína. Pak ještě chvíli seděli u hořícího krbu. Doktor znal hraběte léta. Musí říct, že se s ním stala změna, co se vrátil z Persie. A teď se nemohl zbavit té myšlenky, že se do té dívenky snad zamiloval.

No měl již na čase. Snad teď nastane klidnější údobí jeho života ve službách jeho rodiny. Už od mládí se jej hrabě natrápil dost a dost. Ani by nespočítal kolikrát jej ošetřoval po soubojích, po bitkách někde v ulicích, aby jeho otec a matka nevěděli. No snad už dospěl a dozrál a jestli se ta dívenka uzdraví. Ze srdce by mu přál, aby se oženil. Opatrně se na hraběte obrátil s otázkou:

„ Opravdu by nebylo vhodné informovat o jejím stavu jejího otce?“

„To vás nesmí ani napadnout, on je ten poslední, kdo by se to měl dozvědět.“ A hrabě nevydržel v klidu, vstal a šel blíže ke krbu, aby přiložil. Otočil se směrem k lůžku.

Isabella ležela přikrytá až po bradu, vlasy rozhozené po polštáři. Josefína máčela prostěradla v chladivé vodě v míse, aby mohla dát dívce další zábal. Ach jak je křehká a zranitelná. Co se to děje, že má o ni takový strach a obavy. Jímal jím vztek při myšlence na toho neznámého, který způsobil tyhle potíže.

Doktor vstal a měl se k odchodu. Ještě jednou se pokusil přimět hraběte, aby byla informována Isabellina rodina.

„Vážně by nešlo informovat někoho z rodiny?“

„Ne, má už jen otce, ale ten by byl schopen nařknout mne z únosu a ji by nejspíš odvlekl do nejtemnější cely v království.“

Doktor již dále nenaléhal a odešel s tím, že se staví zítra .

Ano to je, ono, někdo se pokoušel o únos komtesy a jí se podařilo utéct. Najednou to bylo jasné. Ten zpropadený Filip. Hrabě se posadil do křesla a Josefína byla ráda, že usnul. Bylo to strašně znervózňujicí, když stále přecházel po místnosti sem a tam jako lev v kleci.Když hrabě procitl bylo již ráno, odešel něco zařizovat a vrátil se až v poledne.

S komtesou to bylo již lepší. Horečka pozvolna polevovala. Hrabě poslal komornou ať si jde odpočinout s tím, že sám na dívku dohlédne.

„Až se vyspíš tak přijď.“ Rozloučil se s Josefínou a sám usedl za svůj pracovní stůl a začal psát nějaké dopisy. Pohledem vždy zkontroloval komtesu zda spí a zda je dostatečně přikrytá.

Nyní už byl klidný a vyrovnaný. Už měl všechno promyšleno a nyní se zabýval tím, aby to vše bylo proveditelné. Jen ještě potřeboval, aby se už komtesa probudila a mohl si s ní ještě promluvit, aby získal její souhlas k tomu, co je třeba učinit.

Navečer přišel doktor, když zjistil situaci byl spokojen, ano teď už to bude dobré. Isabella už také přicházela k sobě. Doktor si k ní přisedl na okraj postele.

„No už jsme se báli děvenko, že chcete přejít na druhý břeh. Ale máte tuhý kořínek. No nic teď už to bude jen lepší. A až budete v pořádku, dáme se do léčení té Vaší nohy. S tím se také musí něco udělat.“

„Děkuji,“ zašeptala Isabella.

„No, no neplačte, už jste krásná až dost a hraběti se dozajista líbíte taková jaká jste.“

„Doktore, chtěl jsem se zeptat, komtesa tady u mne nemůže zůstat, byla by schopná přepravy někam jinam?“

„ No dá se o tom uvažovat, ale jak vidím, včera večer bylo pozdě, že? Nejspíš tak zítra za největší opatrnosti, ale ne moc daleko. Je velice zesláblá, a ten převoz by ji nemusel prospět.“

„Děkuji doktore, kdyby záleželo na mně, zůstala by tu. Ale jistě chápete, že za dané situace to nelze. Její otec předstírá, že odjela na venkov. A to co hodlám podniknout, vyžaduje, aby komtesa byla pod jinou střechou než pod mojí.“