Básníkův smutek

Čím to že dnes již nemám slova?
Panenko moje sametová…
Duše se kalí do olova
a já stůl prostírám sám.

,,Večeřelas,
moje milá?
Nebo jen tělo utlumila?"

Trochu mne děsí, že jsi jiná
jiná, než si vzpomínám.


-


Jsi uvázána k roklinám,
když košilí tvé nebe stírám
A zázrak?
- Jenom bublina
nepukajíc dokud snívám


Však
proč na tom visím,
zrovna teď?
Natolik nesvůj, skoro k pláči

myslet že holce slova stačí.
¨
když ticho víc je
než zpěv ptačí?



Ne,
jsou dny kdy neléčí!

-



Já chtěl jsem tvoje bezpečí...
s tvými vzdechy v noci hýbal,
vlny smutku tiše slíbal,
Copak jsem zůstal
netečný?

Žal tíží dech, já nelhal
vskutku!
Moc poddala ses svému smutku,

kde jsou ty břehy kdy jsi stála
pod javorem a neplakala
s náručí plnou hlíny světa
radostí tolik podemletá

že nebylo třeba útěchy ?


Kde jsou ty doby, moje milá?


Dnes chodívám sám a bezdechý.



-



Mezi žebry příliš času...
pro krásu a vůni hlasu,

chybí mi tep našich srdcí.


Pátrám v mapách po průvodcích


co tě jednou zhoupnou v bocích
a beze slov ti řeknou vše



zač já tebe nadnášel.



Ukáží ti hebkost světla
múzu, která poodlétla

sejmou z tebe prázdná místa


- vím, jsem věčný utopista-



leč jiný lék
jsem nenašel.