Navěky

Obloha se zbarvuje do oranžova
pláče rudou depresivní krví
další den zvolna umírá
i my dva si přejeme být mrtví.

Místo vzpomínek zbyl papíru cár
my dva k sobě hoříme láskou
ty a já, my, co netvoříme pár
stejně jako vesmír nekonečnou.

Řekni mi své největší tajemství
já ti na oplátku řeknu své
dřív, než se naplní naše přání
a v důsledku svých činů zemřeme.

Na sklonku noci a dne
polib mě
poprvé a naposled
utop mě.

V tuhle chvíli hoří obloha
méně než můj probuzený cit
že's mě od začátku miloval
nutí mé srdce přát si neumřít.

Před smrtí v tomhle tichu
šeptám ta jediná slova
že já tě také miluju
i ty necháváš se citu poddat.

Den zvolna dohasíná
ve tmě hoří naše srdce
naše přání jsou teď jiná
šeptáme je k světlu měsíce.

A měsíc pláče dojetím
vyplakává padající hvězdy
skoro je nevnímám přes těsné objetí
na dny i noci, již navěky.