Vyznání pro dívku od sazí

Z popela básnířko, vypíšu do dlaní
sonet o bláznivém světě.
Sonet o láhvovém štěstí...

I tulák si vysypal z klavírních plání
rozkoš v hlase, když tě rozrušený
prozradil mému srdci.

Chutnal ji, vím to
od víl...

Přetřu ti čelo sametem ze slov.
Budu se dívat, jak pookřeješ!
Vláhu ti dodám s nadšením,
neboj...


Pro zimu mohla bys uletět.

-

A zdalipak ze sazí
máš básnířko
stín?
I když teskníš, hezky hřeješ.

Sním o tom,
jak ti na víčka
lepím nebe

- vraníky zcela zryté,
odolné koryto pro neduhy...

sám básník mezi dobrodruhy
co lásku řadil v "neodžité",

sám jako půlměsíc v krajině ostružin,

se ti vyznává
z toho co skrýval

a víc tepla již odevzdat nemohu

- víc tepla se neskrývá
v člověku.


-


Tak zazníval chór pro milovanou
než zčeřila řeka
oblohu,

než nebe se zhouplo nad řeku.