Líčení - Vánoční procházka parkem

Bylo dopoledne Štědrého dne a já se rozhodla zajít si na malou procházku do přírody. Nasadila jsem si svůj hnědý baretek, kabát, kožené kozačky a vyšla ven z domu.
Když jsem otevřela dveře, praštil mě do nosu mráz. Rozhlédla jsem se po suchých, tmavých stromech, na kterých visí už jen pár lístků a ohýbají se ve směru větru. Konečně jsem mohla vidět jejich divně zakřivené větvičky.Kůru mají podivně šedou, až místy černou a drsnou na dotek. Po štěrkovité pěšince jsem zamířila do parku, kde mne obklopovaly samé listnaté stromy, až na jeden, který se rozprostíral uprostřed parčíku.
Byl to nejspíš tis, mohutný, ale nízký. Na zelených jehličkách šly vidět pavučinky, které vypadaly jako šedivé nitky. Sedla jsem si na jednu dřevěnou lavičku, která před ním stála. Očima jsem pozorovala detaily stromu. Jeho kmeny, které byly zaprášené, i přes to, že foukal silný vítr. Najednou začaly padat bílé vločky, snášející se jako lehká peříčka. Několik jich dosedlo na mé hnědé vlnité vlasy, ale ihned se proměnily ve vodní slzy. Pomalu se začalo stmívat, proto se také rozsvítily žluté lampy, které dodávaly pocit přítmí. Zachvěla jsem se zimou, pomalu se vyhoupla na nohy a opatrně šla zase směrem domů po částečně zamrzlém chodníku. Párkrat se jako malé dítě sklouznu, když pode mnou jedna zledovatělá louže praskne. Rozletí se na stovky kousků, které na mne působí jako střípky zrcadla.
Když otevřu vstupní dveře, ovane mne závan vůně dřeva. Podívám se do obývaku a ucítím teplo z krbu. Uvařím si ovocný čaj a sednu si k ohni. Chvíli se jen tak dívám do plamenů, až nakonec usnu v houpacím křesle s pruhovanou dekou, která přeze mne leží.