Odvrácená tvář - 1. část - Černá dívka

Otevřela jsem hlavní dveře a čekala, že na mě někdo zavolá, nebo udělá cokoliv, jen abych tam nešla. Tam, do toho blázince, kam musím chodit každý rok - Soukromá škola. Již od malička jsem ji nenáviděla. Sobecké děti, které měly všechno a myslely si o sobě, že jsou na světě jen oni sami a mi, jako malé holce, která neměla moc peněz, ale přesto chodila na soukromku, ubližovaly, šikanovaly a dělaly si z ní tu nejzábavnější pouťovou atrakci. Každým dnem jsem u sebe v pokoji pod peřinou brečela, ale nikdy jsem se s tímto trápením nikomu nesvěřila. Byly jen dvě věci, které mne držely nad vodou. Víra a Madeline, které se neřeklo jinak než Mad. Vždycky jsem věřila, že se vše otočí a všude bude spravedlnost. Teď si uvědomuji, jak jsem byla naivní. A Mad? To je ten nejlepší člověk na světě. Znám ji od školky, ale poté si nemohla dovolit soukromou školu a tak šla na státní a poté na střední, kde studuje módní návrhářství. Vídáme se každý den po škole.
Zamrkala jsem rychle očima, aby se mi nespustily slzy a vykročila jsem ven. Do mého těla narazil velký poryv větru, že jsem musela o malý krůček zase ustoupit dozadu. Vytáhla jsem z bundy hnědé pletené rukavice, které mi minulý rok upletla babička, a nasadila si je. Cestou do školy jsem se loudala a kopala do sněhu, který pokrýval celé město, jako kdyby bylo nastříkané šlehačkou. Při pomyšlení na jídlo mi zakručelo v břichu. Vzpomněla jsem si, že jsem se vlastně nestihla ani nasnídat. Přidala jsem do kroku, abych si stihla ještě něco koupit ve školním bufetu. Do školy přijdu o půl osmé, což znamená, že mám ještě mnoho času. Zašla jsem si do skříňky pro učebnice a potom se vydala do bufetu, kde byli jen tři lidi - Paní Wlingerová jako prodavačka a nějaký pár, který se líbal nad šálkem čaje. Při pohledu na ně mne píchlo u srdce. Tak moc jim závidím, že si k sobě našli cestu a jsou spolu. Je to tak krásné vidět dva lidi, kteří se milují. Kluk a holka se od sebe odtáhli a podívali se na mě.
"Hrabe ti? Nečum na nás!" Zařval kluk a dívka se zasmála. Do háje! Přistihli mě, jak se na ně nestydatě dívám. Otočila jsem se na patě a rudá jako rajče zamířila rovnou k pultu.
"Dobrý den." Pozdravila jsem slušně.
" Ach, dobrý Meggie." usmála se na mě paní Wlingerová lítostivým pohledem a pokračovala "Copak si dáš? Něco k pití nebo na jídlo, či nějakou sladkost na zub?" Rošťácky na mě mrkla. Miluju, když řekne tuto větu a zakončí to tím mrknutím.
" Dala bych si.. mm.. ten čokoládový donut, jednu jemně perlivou vodu a jahodové lízátko, prosím." Vždy, když si něco dávám ve školním bufetu, musím Mad koupit jahodové lízátko, je to její oblíbené. Zaplatila jsem a rychle prošla kolem znovu líbajícího se páru. Už jsem byla v polovině cesty do třídy, když se mi začalo strašně chtít na záchod. Zahnula jsem hned v první uličce a vešla do dveří, kde byla nakreslená postava ženy. Nikdy jsem v této uličce nebyla. Když jsem otevřela dveře, stála tam postava v černém. Usuzuji, že to je dívka v mém věku. Má na sobě černé silonky, černé šaty pod kolena a taktéž černé vlasy. Nikdy jsem netřídila lidi podle toho, jak vypadají, jak bych taky mohla, ale když jsem stála za ní, cítila jsem se... vystrašeně. Ví, že tady jsem, proč se neotočí a nerýpne si do mě, jako každý na této škole? První myšlenka, ať se otočí, se stala realitou, ale zbytek nic. Otočila se, ale ani se na mne nepodívala. Odkráčela dveřmi, kterýma jsem před chvíli vešla. Dveře se se zaskřípáním zavřely a můj pohled na nich stále visel. Z mého transu mě vysvobodil školní zvonek, který oznamoval, že začíná první hodina..