Vlkodlak

Každým dnem a každou nocí,
chodím spáti po půlnoci,
když už je noc temná, chladná,
moje kořist je vždy snadná.

Když les šumí, řeky tečou,
kořisti mi neutečou,
lidé mívaj nízký tlak,
když jsem tu já - vlkodlak.

Při úplňku lidi lovím,
aspoň v noci něco pojím,
když jsem znaven lovením,
v člověka se proměním.

Úplněk mě k hříchu svádí,
že jsem vlkodlak mi vadí,
ztrácím duši, ztrácím ctnost,
marně volám o pomoc.

V hrozné noci o půlnoci,
povaha má vždy se mění,
bývám v té ďáblově moci,
pomoci mi prostě není.

Zkoušel jsem už psychiatra,
jsem v ďáblově zajetí,
ani on mi nepomohl,
je to moje prokletí.

Co je na tom nejhoršího,
nemohu s tím skoncovat,
nemám důvod usmívat se,
nemohu se radovat.

Já už nechci vraždit lidi,
proto sebe zavraždím,
vlkodlaka neuvidí,
že je to tak správně, vím.