Oprava vrátek, aneb Pat, Mat, Dat

Je nedělní, dubnové odpoledne, poslední v tomto roce. Sedíme s mámou, tátou, dědou, Alešem a Petrem na terase a povídáme si. Že budu mít zas jednou podívanou, námět na další historku z rubriky táta kutil, mi došlo hned, jak táta začal komentovat naše vrátka: „ Nemáme kliku, musíme jí udělat.“
„Ale to budeme muset vyřezat do sloupu díru frézkou.“ opáčil Petr, tátův kolega Moravák.
Ani ne za pět minut začala podívaná, táta, v kraťasech a pantoflích, počal konat. Jiskry létající všude kolem, mu padaly především na skoro holé nohy.
„Bezpečnost především,“ říkala jsem si. Vyřezali díru a začali montovat kliku.
„Tahle se tam nevejde“
„Tahle je moc malá!“ volali na sebe. Hlavní je připravenost, heslo našeho táty.
Konečně našli správnou kliku, která sedí jak velikostí, tak i postavením vložky. Ale zjistil, že díra ve sloupku je zbytečně široká a tím pádem klika pozbývá svůj význam.
„Tak to zavaříme.“ Ozval se Aleš.
Začali zavařovat. Jak jinak, než plně vybaveni ochrannými pomůckami, tedy pantoflemi, kraťasy a pozor tentokrát navíc brýlemi. „Být tady nějaký papaláš z EU, ten by se asi divil, jak se u nás bere bezpečnost práce poctivě.“ Prolétlo mi hlavou.
Když konečně, po dvou hodinách urputné práce a námahy, několika puchýřích a spálených nohách dokončili svou velkou akci, začali strhávat plot. Takže sice máme vrátka s funkční klikou, nová vrata, ale tím oplocení zahrady končí. Není nad užitečnou prací strávené odpoledne.